Děkuji moc za komentáře.Ještě jsem vám chtěla napsat že to mám teď s Klárkou težší (2roky), protože mám doma měsíční miminko.Ale snažím se její rituály neměnit.Ikdyž teď to je zěžší, když po mě něco chce,třeba dolít pítí tak musí teď pořád čekat než já dokojím.
Snad už to vymizí...už jsem i přemýšlela jestli by nebylo dobré ji dát do školky ve 3 letech a ne ve 4letech.Zápisy už proběhly,ale za zeptání nic nedám.třeba se místo uvolní.Klárka je totiž ve svém živlu když může být s dětma.Dneska jsme byli na zmrzlině a byli tam s výletem děti.Ta se k nim hnedpřidala a půl hoďky sněma vydržela sedět a breptat s něma.Ona se doma nudí a proto kolikrát vymýšlí kraviny.Snažím si s ní hrát když mám chvíli čas, ale hodněkrát mě odmítne a řekne nechci.Pak mě to mrzí.Jinak dneska se to obešlo bez vzteku.Zkusila jsem to podle toho článku.Nechala jsem ji víc prostoru.Třeba se zastavila na schodišti a chodila sem a tam.Normálně bych řekla jdeme musíme nakoupit, ale teď jsem ji nechala ať se vyblbne a sama se rozhodla kdy jít a byl klid.

Poměrně hezký článek :) Náš malej tedy dospěl k této fázi trošku dříve-cca kolem toho 13-14 měsíce začal vystrkovat první růžky a kolem toho 18 měsíce už jsme to měli a máme v plné parádě :( Je pravdou,že někdy se to obejde bez záchvatu,jindy je záchvatů klidně pět za den :( Hodně dodržuju rituály,i když to není zrovna jednoduché-chodíme stejným míste na procházku (jinam ho nedostanu),před spaním vždy stejný rituál,když je nějaká změna čehokoliv,tak je rozhozený :) Prostě naše konzervativní batole :) Snažím se ho netrestat,většinou volím ignoraci,případně odchod z pokoje,jak tam taky radí :) Ono ho to dřív a lépe přejde,než když ho plesknu po zadku :) Ale neříkám,že jsem 100%,někdy mi ta ruka taky ujede :) Hodně se nám osvědčilo říkání toho,co bude následovat-jako za chvilku jdeme do krámu,jdeme domů nebo ven :) A několikrát to opakuju než to uskutečníme,aby na to nezapoměl a na myšlenku změny činnosti si zvykl :) Hodně to funguje-od té doby většinou odcházíme ze hřiště,z dětského centra či bazénu bez scén :) Takže i tuhle metodu doporučuju :)

Ahojky, období vzdoru má každé dítě, ale každé ho má jinak bouřlivé...jsou prostě děti, které to prožívají intenzivně a pak děti, který jsou tak nějak se vším smířené...žádný rodič to nemá jednoduchý, ale někteří rodiče to přeci jen mají trochu složitější. Pokud má malá záchvaty vzteku, tak si promysli, co všechno je pro tebe nezbytné a prostě to musíš udělat...např. každý den jít ven a nakoupit apod...můžeš zkusit malé vysvětlit, že teď potřebuješ jít ven a nakoupit a pak si zase ona může vybrat, co chce dělat...dítě potřebuje i svůj prostor a musí mít pocit, že taky něco může ovlivňovat a nemusí se jen podřizovat....zároveň je i důležitý, aby dítě dělalo i to, co potřebuješ ty...nejlépe vždycky zabírá tzv. výměnný obchod...teď si uklidíš hračky, najíš se a můžeš si vybrat jakou hračku chceš do postýlky na usnutí apod. Základ je taky takový, že nikdy nesmíš dítěti slíbit něco, co pak nezvládneš dodržet. Tak pevné nervy a zkuste to spolu holky "vybojovat"! :)

Já už normálně nic odbornýho nečtu. Vadí mi to pak v tom, že neposlouchám svůj instinkt, nedokážu oddělit to co cítím od toho, co se ode mě požaduje a co se furt dokola radí. S odbornýma radama mám takovou zkušenost, že jednou platí, podruhé už ne. Stejně jako všechno, co bych i vymyslela já. Ono totiž je nakonec nejlepší reagovat pokaždé jinak, podle situace, je třeba mít přesně přehled proč se vlastně začlo vztekat, co dělalo předtím, jestli je unavené, a podle všeho (tisíc okolností) se v danou chvíli zachovat. A tolik okolností vyhodnotíš jedině vlastním instinktem. Máme ho všichni, jenže jsme ho téměř pohřbili pod masou odborné literatury a rad, i nevyžádaných. A i když se nedostaví úspěch?? No a co? Však ono se dítě nakonec vztekat přestane i bez mojí reakce.
Když chvátáš, je to vždycky zkouška nervů. Ale jinak, osobní zkušenost je taková, že jsem se styděla, když se vztekal před ostatníma. Všichni akorát čumí a začnou rádoby chytračit, že kdyby to udělali kdysi oni, tak by jim táta dal (sto let do historie) a bla a bla, každý se začne montovat a tak. Dneska už vnímám jen svoje dítě a čím víc se situace na veřejnosti hrotí, tím víc jsem kupodivu klidnější a míň vnímám okolí. Jsem tak klidná, až to sama nechápu. A když to jde, malého odnesu někam do samoty a tam si promluvíme, aby nikdo nečuměl, on o samotě vždycky zkrotne.
PS: a ještě k těm odborníkům, taky jsem četla, že to vzdorování je v určitým věku tak normální, a žádoucí, protože to je součást vývoje. A když mu to zablokujeme a nenecháme ho se vztekat a prosazovat, tak prý mu zakrní nějaká část v mozku a jednou nebude mít rozvinuté to centrum pro určitou sociální dovednost. Už nevím přesně jakou. Ale jestli je to fakt nutný vývoj, přirozený, tak důležitější než vyjít z těch "soubojů" jako vítěz a autorita je určitě jednoho dne odhadnout, kdy už to není "normální" a kdy už je to náznak vadného zvyku něco si vynutit...