Holka pryč od něj, jestli je to tak, jak píšeš. Čím dřív odejdeš, tím dřív budeš mít šanci potkat nového taťku a taky pro dítě je lepší být třeba rok bez otce teď, než třeba až mu budou 3, nebo 10... Kamarády můžete zůstat i tak dál... :k: Ale jestli myslíš, že takto máš alespoň jisté zázemí, tak těžko pomoci. Každopádně je to jen na tobě. Třeba si udělej papír a na něj na půlku proč zůstat a na druhou půlku proč odejít.. uvidíš pak čeho je víc...

Ahoj Janetko, nevím jestli ti nějak pomohu, ale můžu ti ve zkratce říct i svůj příběh. Před 6 lety jsem chodila s klukem a dost brzy po našem seznámení jsem přišla do jiného stavu. Již v těhotenství to začalo být špatné, hádali jsme se, já byla pořád sama doma a jen jsem myslela, že narozením naší dcery se to zlepší..nezlepšilo..naopak. Rozešli jsme se, když byl Terezce asi půl roku. Pak jsem byla s Terkou sama. Když bylo Tereze asi 1 a 3 měsíce, poznala jsem svého nynějšího manžela.Jsme teď spolu tedy 4 roky, tento rok jsme se vzali a čekáme miminko.Terezu si můj manžel adoptoval a vše je jak má být. Moje dcera ho miluje a on jí taky. Terezy biol. otec Terku už pak viděl jen párkrát, ale ona si ho nepamatuje. Jsem opravdu šťastná, že mám tak hodného manžela a jsem si 100 % jistá, že mezi dětmi nebude dělat rozdíly.Pro Terezu udělá co jí na očích uvidí.

Nevím, jestli ti to pomohlo, jen si myslím, že záleží na tobě, jak to s přítelem máte, to musíš vědět ty, třeba to je jen opravdu nějaká krize, je to pro Vás oba velká změna. Je blbý, že s tebou nechce mluvit, ale musí ti říct na čem jsi. Máte spolu dítě, který Vás oba potřebuje. Zkus to ještě. Sedněte si večer v klidu.Uvidíš.At se rozhodneš jakko-li, držím palce. Záleží taky hodně na tom koho později potkáš, kdyby to dopadlo špatně. Může to dopadnout skvěle,ale taky to může dopadnout hůř. Přeju ti hodně štěstí.

Ahoj Janetko.
Já jsem se rozvedla, když bylo malé 2 roky. Tatík holdoval alkoholu a já hloupá si myslela, že se narozením dcerky něco změní...chyba lávky, bylo to ještě horší. Urážky a psych. teror byly na místě stále. Dva roky jsem si to nechala líbit, byla jsem úplně zlomený člověk, žádná sebedůvěra, nevěřila jsem si. Stále jsem tomu dávala šance, jednu za druhou, dělala první poslední, abych malé nebrala tátu. Dnes vím, že ve vztahu musí chtít dva. Láska a vzájemná úcta vyžaduje dřinu, to není nic jen tak samo od sebe. Po těch letech jsem si uvědomila, že tak se žít nedá, navíc, děti jsou jako houby a můžeš se snažit sebevíc, to napětí vycítí. Vím, že jsem udělala maximum, mám čistý štít sama před sebou a to já považuju za důležitý. Bohužel po této zkušennosti jsem 2 roky byla sama, na chlapa jsem se nemohla ani podívat, natož cokoliv víc. No a po těch dvou letech mě náhoda svedla dohromady s mým nynějším přítelem. Byla jsem hodně moc ostražitá, spíš jsme byli kamarádi, nic víc. Postupem času, to přerostlo a my jsme spolu dva roky. Je stále kouzelný, pozorný, dcerku zbožňuje, ona jeho taky. Byla to moje priorita, na prvním místě dcera, věděl hned od začátku, jak se věci mají, takže ber, nebo nech být. Však ty nervy, když se měli poprvé setkat, ale dopadlo to naprosto skvěle. Na to, že neměl nikdy zkušennosti s dětma, jsem byla hodně kladně překvapená. Dcera se vídá i se svým otcem, konečně je to i bez problémů, on byl ten tip, že žena má držet "hubu a krok" a být ráda, že jí chlap živí, když ona je na tý "mateřský DOVOLENÝ". Takže rozvod byl hodně moc drastický, ale nikdy jsem nezalitovala, že to tak dopadlo. Nemám důvod, mám úžasného muže, se kterým bych si přála zestárnout. Koneckonců, v červenci se nám má narodit miminko, na které se všichni tři už moc těšíme.
To jsem se rozepsala. Přeju Ti hodně moc štěstí a neboj se toho, že bys zůstala sama. Čas ukáže sám, kdy je vhodná doba. Pá.

Pokud vám to opravdu neklape, pak je asi lepší odejít. Jestli máš jistotu, že to sama zvládneš finančně. Vzhledem k tomu, že nemá zájem si promluvit, tak už to asi nemá cenu dál setrvávat ve vztahu jen kvůli dítěti. A neboj nějaký hodný tatínek se určitě objeví. :)
Já jsem to taky řešila, ale ještě v těhotenství, měli jsme velkou krizi a nakonec se to urovnalo, teď bydlíme každý u svých rodičů a pauza našemu vztahu prospívá. Po porodu se k sobě chceme vrátit.
Držím pěsti. :k:

Janetko neboj,pokud Vám to neklape radši opravdu zůstat kamarádi a vědět,že máte miminko a budete ho mít rádi.Vem si mě jsem půl roku po porodu a když jsem otěhotněla odešel ode mě on já si myslela jak nebudem skvělá rodina,hold to je život....to jsem za něj pyšná že ho mám drobečka mého milovaného a tatínci se hlásí,ale zatím nikomu tolik neduvěřuju no,ale co se má stát stane se ,co ne tak necháváme osudu..........