Ahoj Janetko. Já jsem se rozvedla, když bylo malé 2 roky. Tatík holdoval alkoholu a já hloupá si myslela, že se narozením dcerky něco změní...chyba lávky, bylo to ještě horší. Urážky a psych. teror byly na místě stále. Dva roky jsem si to nechala líbit, byla jsem úplně zlomený člověk, žádná sebedůvěra, nevěřila jsem si. Stále jsem tomu dávala šance, jednu za druhou, dělala první poslední, abych malé nebrala tátu. Dnes vím, že ve vztahu musí chtít dva. Láska a vzájemná úcta vyžaduje dřinu, to není nic jen tak samo od sebe. Po těch letech jsem si uvědomila, že tak se žít nedá, navíc, děti jsou jako houby a můžeš se snažit sebevíc, to napětí vycítí. Vím, že jsem udělala maximum, mám čistý štít sama před sebou a to já považuju za důležitý. Bohužel po této zkušennosti jsem 2 roky byla sama, na chlapa jsem se nemohla ani podívat, natož cokoliv víc. No a po těch dvou letech mě náhoda svedla dohromady s mým nynějším přítelem. Byla jsem hodně moc ostražitá, spíš jsme byli kamarádi, nic víc. Postupem času, to přerostlo a my jsme spolu dva roky. Je stále kouzelný, pozorný, dcerku zbožňuje, ona jeho taky. Byla to moje priorita, na prvním místě dcera, věděl hned od začátku, jak se věci mají, takže ber, nebo nech být. Však ty nervy, když se měli poprvé setkat, ale dopadlo to naprosto skvěle. Na to, že neměl nikdy zkušennosti s dětma, jsem byla hodně kladně překvapená. Dcera se vídá i se svým otcem, konečně je to i bez problémů, on byl ten tip, že žena má držet "hubu a krok" a být ráda, že jí chlap živí, když ona je na tý "mateřský DOVOLENÝ". Takže rozvod byl hodně moc drastický, ale nikdy jsem nezalitovala, že to tak dopadlo. Nemám důvod, mám úžasného muže, se kterým bych si přála zestárnout. Koneckonců, v červenci se nám má narodit miminko, na které se všichni tři už moc těšíme. To jsem se rozepsala. Přeju Ti hodně moc štěstí a neboj se toho, že bys zůstala sama. Čas ukáže sám, kdy je vhodná doba. Pá.
Ahoj Janetko.
Já jsem se rozvedla, když bylo malé 2 roky. Tatík holdoval alkoholu a já hloupá si myslela, že se narozením dcerky něco změní...chyba lávky, bylo to ještě horší. Urážky a psych. teror byly na místě stále. Dva roky jsem si to nechala líbit, byla jsem úplně zlomený člověk, žádná sebedůvěra, nevěřila jsem si. Stále jsem tomu dávala šance, jednu za druhou, dělala první poslední, abych malé nebrala tátu. Dnes vím, že ve vztahu musí chtít dva. Láska a vzájemná úcta vyžaduje dřinu, to není nic jen tak samo od sebe. Po těch letech jsem si uvědomila, že tak se žít nedá, navíc, děti jsou jako houby a můžeš se snažit sebevíc, to napětí vycítí. Vím, že jsem udělala maximum, mám čistý štít sama před sebou a to já považuju za důležitý. Bohužel po této zkušennosti jsem 2 roky byla sama, na chlapa jsem se nemohla ani podívat, natož cokoliv víc. No a po těch dvou letech mě náhoda svedla dohromady s mým nynějším přítelem. Byla jsem hodně moc ostražitá, spíš jsme byli kamarádi, nic víc. Postupem času, to přerostlo a my jsme spolu dva roky. Je stále kouzelný, pozorný, dcerku zbožňuje, ona jeho taky. Byla to moje priorita, na prvním místě dcera, věděl hned od začátku, jak se věci mají, takže ber, nebo nech být. Však ty nervy, když se měli poprvé setkat, ale dopadlo to naprosto skvěle. Na to, že neměl nikdy zkušennosti s dětma, jsem byla hodně kladně překvapená. Dcera se vídá i se svým otcem, konečně je to i bez problémů, on byl ten tip, že žena má držet "hubu a krok" a být ráda, že jí chlap živí, když ona je na tý "mateřský DOVOLENÝ". Takže rozvod byl hodně moc drastický, ale nikdy jsem nezalitovala, že to tak dopadlo. Nemám důvod, mám úžasného muže, se kterým bych si přála zestárnout. Koneckonců, v červenci se nám má narodit miminko, na které se všichni tři už moc těšíme.
To jsem se rozepsala. Přeju Ti hodně moc štěstí a neboj se toho, že bys zůstala sama. Čas ukáže sám, kdy je vhodná doba. Pá.