obavy

Nejsi divná, buď v klidu, já zrovna skončila šestinedělí a musím říct že i když jsem měla pohodový porod a první dny s mimísem byly v pohodě, doma to bylo náročnější a i když mi všichni strašně moc pomáhali, malej byl taky skoro pořád u prsa a už jsem z toho byla unavená, skoro jsem neměla čas se najíst, říkala jsem si že kdyby mi ho teď někdo vzal, že mi asi ani nebude chybět..no blbost samozřejmě, časem se to všechno srovnalo a je to moje lááska :) Vůbec se nestyď za svoje pocity, máš doplašené hormony, není to nic vzácného, znám víc takových co ke svým dětem musely najít cestu, i když byly třeba toužebně očekávané, vymodlené...

Na to kojení zkus šátek a nosit maličkou v kojícím úvazu, vřele doporučuju, zajdi si na kurz šátkování, fakt se to vyplatí..nebo i laktační poradkyně tě ho může naučit..malá se bude kojit, bude spokojená u maminky a ty budeš mít volné ruce a víc času..zkus a uvidíš..šátek si můžeš i půjčit, kdyby to nebylo to pravé ořechové abys za něj zbytečně nevyhazovala peníze:)

šestinedělí no :///: divná nejsi určitě,má to mnoho maminek po porodu :///: ono to přejde,až se trošku sžijete a získáš nějaký automatismus v oblékání,kojení,koupání.Všechno se pak zkrátí na menší dobu a časem si začneš mimča opravdu užívat ;) taky vydrž pár neděl a uvidíš,že to bude fajn.jestli si chceš odpočinout,zapoj více tatínka,mamku,tchyni.však oni jsou určitě schopní ten kočárek kolem baráku hodinu vozit a tobě to pomůže :a:

jasně,šestinedělí je děs. Počkej pak se to změní jako mávnutím proutku. U prvního jsem si myslela v šestinedělí, že to nedám, bylo to šílený. U druhýho už to tak hrozný není, protože zhruba víš, do čeho deš. Hlavně vydrž. Taky jsem měla CS, ale nechala jsem si napsat čípky na bolest, takže mě jizva vůbec nebolela. Divím se, že Ti to taky nenabídli. A kojení-je úplně normální,že takhle kojíš.Já ze začátku kojila taky třeba celou hodinu.Nepočítej s tím,že v šestinedělí něco stihneš. Prostě jen kojíš,jíš a spíš tak,jak spí malá. Navíc,už máš 3 týdny za sebou,takže už jen půlku. Spánek se upravuje a to,že Ti 3. den nespí neznamená,že už to tak bude vždy. S kojením vydrž.Já osobně mám zkušenost, že když byla naše malá tak do toho jednoho nebo dvou měsíců,tak si prostě nedokázala během deseti minut vytáhnout potřebnou dávku z prsu-dítě přece není stroj a to,že se stále píše jen 15-20 minut u prsa je podle mě ze začátku blbost. Každé mimčo je jiné, takže koj podle potřeby, uvidíš,že postupně se to upraví na těch 15-20 minut.

Tvoje pocity jsou myslím normální, až na jedno-dát malou pryč? To bys opravdu udělala? Spíše se zamysli nad pomocí nějaké blízké osoby-pozvat si zdrav. sestru, požádat muže o pomoc, tchýni, maminku, prostě kohokoli, kdo ti třeba uvaří nebo pomůže něco doma udělat. Pokud vše leží na tobě, tak si opravdu ani minutku neodpočineš. A odpočinek je teď nejdůležitější. A jak píší ostatní-zajdi k laktač. poradkyni, ať ti dá něco na nervy. Ale hlavně jí neříkej, že bys dala malou pryč. To už je fakt moc. Mohla by na tebe třeba poslat sociálku, raději bych řekla, že jsem unavená, mám bolesti a pocit, že malou nezvládnu. Pokud se můžeš přes den aspoň chvíli vyspat, tak spi.

Zkontaktuj laktacni poradkyni aby ti aspon s tim kojenim pomohla. Dostavas se do zacarovaneho kruhu tve I dceriny nepohody. Kdyz ty nebudes klidna tak ani tvoje miminko nebude. Jinak prodelavas poporodni depresi takze klidne zajdi ke sve gyndarce nebo ji zavolej mela by ti umet pomoci kontaktem na psychologa, ve vetsich porodnicich jsou primo tam. Zavolej si tam a urcite se nestyd za to co prozivas je to normalni stava se to spouste maminek a dnes uz jim umeji lekari pomoci. Drzim palce at je ti brzy lip

ahojky, naprosto tě chápu.. Taky jsem byla po císaři, břicho bolelo jako blázen, ještě doma jsem chodila ohnutá, jak stará babka.. K tomu ještě kojení mě bolelo, měla jsem i modřiny, jelikož malý byl pěkný ďáblík do papání.. Nerada to říkam, ale nic jsem k němu necítila, byla jsem hrozně nevyspalá, naštvaná, když se opět probudil a začal řvát a řvát.. A dnes? Je to půl roku od porodu a já toho našeho raubíře miluju každou vteřinou víc a víc, nedokážu to ani popsat :-).. Neboj, zvyknete si na sebe, hormony se srovnají, nebudeš se tak třeba "bát" miminka a pak si budete jen a jen užívat, samozřejmě, že je to náročné stále, ale až uvidíš, jak děťátko roste, vyvíjí se, nebudeš už ani vědět, jak náročné to ze začátku bylo.. Držím palečky a přeji pevné nervy!!!! :-)

Nejsi vůbec divná! Je vždycky hrozná škoda, když tohle probíhá, protože jednou sama uvidíš, že být doma s čerstvoučkým miminečkem může být i nádherný. Ale tohle jsou celkem běžné poporodní stavy. Hlavně máš první miminko, ne? Člověk prostě neví do čeho jde, všechno je vzhůru nohama a to, že se necítíš dobře tomu nahrává na sto procent. Chce to pokusit se hodit všechno ostatní za hlavu. Úklid, příbuzný..prostě cokoli, co si říkáš, sakra ale to já teď nezvládám. Zalez si do postele, mazli ji, dívej se na ni a pak ji zase mazli. Buďte s partnerem co nejvíc a hlavně nedělej žádné závěry. Prostě si černé myšlenky nepřipouštěj, není to sranda a tak kolikrát napadne každého, jestli by mu bez těch malých řvounků nebylo líp :-). Ale věř mi, je to přechodný stav a bude brzy líp. Já si prvního syna neužila vůbec. Byla jsem sice po přirozeném porodu, ale došlo k velikánskému poranění, narkoze, komplikacím a já se dávala dohromady tři měsíce. To všechno mě tehdy tak psychicky sebralo plus to, že jsem neměla žádné zkušenosti s miminky a najednou jedno (sice vysněné), ale opravdové a uplakané doma, že nebýt manžela, který téměř všechno převzal na sebe, snad bych to ani nezvládla. Já nebyla v pohodě, tím pádem ani synek nebyl žádné úža spavé a spokojené miminko. Jak šly dál měsíce, já se všechno naučila, zklidnila jsem se a můžu ti říct, že když se mi narodil druhý syn, nebylo krásnějšího období a to už mi manžel téměř nepomáhal, protože byl mnohem víc pracovně vytížený. Všechno se srovná, dej tomu čas.

jo, to jsem měla taky. malá pořád jen brečela, do toho byla pořád nemocná, stále antibiotika, imunita v háji. já doma jedno dítě (tehdy tříleté), manžel přes týden na montážích, já na krku barák a dvě děti... to víš, že se mi honily hlavou různé věci (třeba to,že jsme malou neměli mít, nebo, že kdyby teď někdo přišel, tak mu ji rovnou dám :? ) ale pak se to tak nějak srovnalo, všichni jsme se "zžili," jen teda musím říct,že u druhého dítka mi to trvalo déle než u prvního. :s: :a:

Ahoj, divná určitě nejsi. Jsi v šestinedělí, splašené hormony dokážou divy ;) . Mám šestiměsíční holčičku, odmala nespavec a uřvánek a můžu ti říct, že je to náročné pořád, už jsme se sice zaběhly a sladily, ale pořád je to starost. Takže buď úplně v klidu. Může to být třítýdenní spurtík nebo jí bolí bříško, neboj, časem se spousta věcí srovná :a: .