Nejsi vůbec divná! Je vždycky hrozná škoda, když tohle probíhá, protože jednou sama uvidíš, že být doma s čerstvoučkým miminečkem může být i nádherný. Ale tohle jsou celkem běžné poporodní stavy. Hlavně máš první miminko, ne? Člověk prostě neví do čeho jde, všechno je vzhůru nohama a to, že se necítíš dobře tomu nahrává na sto procent. Chce to pokusit se hodit všechno ostatní za hlavu. Úklid, příbuzný..prostě cokoli, co si říkáš, sakra ale to já teď nezvládám. Zalez si do postele, mazli ji, dívej se na ni a pak ji zase mazli. Buďte s partnerem co nejvíc a hlavně nedělej žádné závěry. Prostě si černé myšlenky nepřipouštěj, není to sranda a tak kolikrát napadne každého, jestli by mu bez těch malých řvounků nebylo líp :-). Ale věř mi, je to přechodný stav a bude brzy líp. Já si prvního syna neužila vůbec. Byla jsem sice po přirozeném porodu, ale došlo k velikánskému poranění, narkoze, komplikacím a já se dávala dohromady tři měsíce. To všechno mě tehdy tak psychicky sebralo plus to, že jsem neměla žádné zkušenosti s miminky a najednou jedno (sice vysněné), ale opravdové a uplakané doma, že nebýt manžela, který téměř všechno převzal na sebe, snad bych to ani nezvládla. Já nebyla v pohodě, tím pádem ani synek nebyl žádné úža spavé a spokojené miminko. Jak šly dál měsíce, já se všechno naučila, zklidnila jsem se a můžu ti říct, že když se mi narodil druhý syn, nebylo krásnějšího období a to už mi manžel téměř nepomáhal, protože byl mnohem víc pracovně vytížený. Všechno se srovná, dej tomu čas.
Nejsi vůbec divná! Je vždycky hrozná škoda, když tohle probíhá, protože jednou sama uvidíš, že být doma s čerstvoučkým miminečkem může být i nádherný. Ale tohle jsou celkem běžné poporodní stavy. Hlavně máš první miminko, ne? Člověk prostě neví do čeho jde, všechno je vzhůru nohama a to, že se necítíš dobře tomu nahrává na sto procent. Chce to pokusit se hodit všechno ostatní za hlavu. Úklid, příbuzný..prostě cokoli, co si říkáš, sakra ale to já teď nezvládám. Zalez si do postele, mazli ji, dívej se na ni a pak ji zase mazli. Buďte s partnerem co nejvíc a hlavně nedělej žádné závěry. Prostě si černé myšlenky nepřipouštěj, není to sranda a tak kolikrát napadne každého, jestli by mu bez těch malých řvounků nebylo líp :-). Ale věř mi, je to přechodný stav a bude brzy líp. Já si prvního syna neužila vůbec. Byla jsem sice po přirozeném porodu, ale došlo k velikánskému poranění, narkoze, komplikacím a já se dávala dohromady tři měsíce. To všechno mě tehdy tak psychicky sebralo plus to, že jsem neměla žádné zkušenosti s miminky a najednou jedno (sice vysněné), ale opravdové a uplakané doma, že nebýt manžela, který téměř všechno převzal na sebe, snad bych to ani nezvládla. Já nebyla v pohodě, tím pádem ani synek nebyl žádné úža spavé a spokojené miminko. Jak šly dál měsíce, já se všechno naučila, zklidnila jsem se a můžu ti říct, že když se mi narodil druhý syn, nebylo krásnějšího období a to už mi manžel téměř nepomáhal, protože byl mnohem víc pracovně vytížený. Všechno se srovná, dej tomu čas.