ahojky, naprosto tě chápu.. Taky jsem byla po císaři, břicho bolelo jako blázen, ještě doma jsem chodila ohnutá, jak stará babka.. K tomu ještě kojení mě bolelo, měla jsem i modřiny, jelikož malý byl pěkný ďáblík do papání.. Nerada to říkam, ale nic jsem k němu necítila, byla jsem hrozně nevyspalá, naštvaná, když se opět probudil a začal řvát a řvát.. A dnes? Je to půl roku od porodu a já toho našeho raubíře miluju každou vteřinou víc a víc, nedokážu to ani popsat :-).. Neboj, zvyknete si na sebe, hormony se srovnají, nebudeš se tak třeba "bát" miminka a pak si budete jen a jen užívat, samozřejmě, že je to náročné stále, ale až uvidíš, jak děťátko roste, vyvíjí se, nebudeš už ani vědět, jak náročné to ze začátku bylo.. Držím palečky a přeji pevné nervy!!!! :-)

Nejsi vůbec divná! Je vždycky hrozná škoda, když tohle probíhá, protože jednou sama uvidíš, že být doma s čerstvoučkým miminečkem může být i nádherný. Ale tohle jsou celkem běžné poporodní stavy. Hlavně máš první miminko, ne? Člověk prostě neví do čeho jde, všechno je vzhůru nohama a to, že se necítíš dobře tomu nahrává na sto procent. Chce to pokusit se hodit všechno ostatní za hlavu. Úklid, příbuzný..prostě cokoli, co si říkáš, sakra ale to já teď nezvládám. Zalez si do postele, mazli ji, dívej se na ni a pak ji zase mazli. Buďte s partnerem co nejvíc a hlavně nedělej žádné závěry. Prostě si černé myšlenky nepřipouštěj, není to sranda a tak kolikrát napadne každého, jestli by mu bez těch malých řvounků nebylo líp :-). Ale věř mi, je to přechodný stav a bude brzy líp. Já si prvního syna neužila vůbec. Byla jsem sice po přirozeném porodu, ale došlo k velikánskému poranění, narkoze, komplikacím a já se dávala dohromady tři měsíce. To všechno mě tehdy tak psychicky sebralo plus to, že jsem neměla žádné zkušenosti s miminky a najednou jedno (sice vysněné), ale opravdové a uplakané doma, že nebýt manžela, který téměř všechno převzal na sebe, snad bych to ani nezvládla. Já nebyla v pohodě, tím pádem ani synek nebyl žádné úža spavé a spokojené miminko. Jak šly dál měsíce, já se všechno naučila, zklidnila jsem se a můžu ti říct, že když se mi narodil druhý syn, nebylo krásnějšího období a to už mi manžel téměř nepomáhal, protože byl mnohem víc pracovně vytížený. Všechno se srovná, dej tomu čas.

jo, to jsem měla taky. malá pořád jen brečela, do toho byla pořád nemocná, stále antibiotika, imunita v háji. já doma jedno dítě (tehdy tříleté), manžel přes týden na montážích, já na krku barák a dvě děti... to víš, že se mi honily hlavou různé věci (třeba to,že jsme malou neměli mít, nebo, že kdyby teď někdo přišel, tak mu ji rovnou dám :? ) ale pak se to tak nějak srovnalo, všichni jsme se "zžili," jen teda musím říct,že u druhého dítka mi to trvalo déle než u prvního. :s: :a:

Ahoj, divná určitě nejsi. Jsi v šestinedělí, splašené hormony dokážou divy ;) . Mám šestiměsíční holčičku, odmala nespavec a uřvánek a můžu ti říct, že je to náročné pořád, už jsme se sice zaběhly a sladily, ale pořád je to starost. Takže buď úplně v klidu. Může to být třítýdenní spurtík nebo jí bolí bříško, neboj, časem se spousta věcí srovná :a: .