vase zacatky...??

13.06.2014

Ahoj, prijdu si docela hrozne. Porad tady ctu Vase prispevky, jste strasne stastny, ze jste tehotny, uzivate si to a mate obrovskou radost. A ja si prijdu uplne mimo. Cert vem.nevolnost, ta se da zvladnout, unava je u me takova, ze snad padam do komatu, jak usnu, tak me jen tak neco neprobere :) ale ty hormony!! Kolikrat uz si prijdu nenormalni. To ze me vsechno rozlitostni by se dalo, ale ja kolikrat chytnu takovy depky.... Neuveritelne se bojim budoucnosti. Hlavne co se tyce financni stranky a tak je to se mnou jak na houpacce. Chvili si prijdu strasne silna a rikam si jak to zvladneme, jak jsme vzdycky vsechno zvladli, ak budeme stastni atd.... A najednou uplne zvrat a ja propadam panice jak to nedame a budeme uplne v haji. Pracuju totiz na zivnost a kdyz nejsem dobra, tak nejsou dobry penize. Pritel si ted zacal take hledat lepsi praci, aby bylo vic. Strasne se to ve me pere. Na potrat nechci jit, na to nrmam zaludek, to dite konec koncu chci. Ale predstavovala jsem si to krapet jinak vsechno. Cekala jsem jak bufu nadsena a uplne vyladena z toho ze jsen tehulka, budu si malovat krasnou budoucnost a misto toho jsem z toho docela vyklepana. K tomu to koncem mesice hodlame oznamit rodicum a to taky nebude moc prijemnej zazitek, protoze uz nam rekli , ze se jeste neciti na prarodice. Proste to tehu nejak prislo v nejmin vhodny okamzik a ja se tady potrebuju trochu vykecat a treba zjistit, ze nekdo mel taky takovy splaseny pocity jako ja :) :/

hele já měla to samý :s: a je to normální!!!Jsou to totiž hormony a je dobríé to vědět,já to nevěděla-přečetla jsem si to až po těhotenství-a pocity jsem měla první tři měsíce děsné :00: podotýkám,že o dítě jsme se snažili půl roku,bylo chtěné,plánovné,my zajištění,měli jsme kde bydlet,oba práci,peníze slušné,takže žádné existenční problémy.No hele a já kudy chodila,tudy řvala,byla jsem úplně vedle,furt se to ve mě mlelo,jestli ho vlastně chci nebo ne (potrat samozřejmě nepřipadal v úvahu a ani jsem ho nechtěla!!!),že budu zavřená doma,že nebudeme mít s manželem čas na sebe,že už všechno bude vždycky jinak atd.Určitě k tomu přispělo i to,že jsem měla fakt těžkou práci (hlavně náročnou psychicky,zejména v tom období mého těhotenství to tam bylo šílený) a tm jsem zůstala až do 16. týdne,takže to tam na mě dost padalo.Ale hlavně na mě padalo to,že tohle prostě nemáš komu říct,manžela by to mrzelo,rodině vůbec ne a kamarádky by si ťukaly na čelo,když jsem si měsíc předtím stěžovala,že nám to nejde :///: :///: tudíž tohle všechno mě dusilo a navíc teda jsem sama sobě byla hnusná za to,jak to cítím... no úderem toho čtvrtého měsíce to přešlo a já se začala na mimi těšit,i když teda ani jedno své těhotenství jsem neprožívala až tolik,co tady kolikrát čtu :///: zajímavé je,že u druhého jsem to neměla,tam jsem to zase řešila ke konci,jak se s tím vyrovná první,v té době samozřejmě můj mazánek :///: hele,je to sice zajímavé,ale prý normální,tak si z toho nic nedělej,jsou to hormony a odezní to,na mimčo se budeš za pár týdnů těšit :one: :one:

ahoj, z rodičů bych měla nejmenší vrásky ... ja plánovaně otěhotněla(hned prvni měsíc) v 19 a v (5 mesíci jsem maturovala)...máma na to přišla když jsem tam byla na víkend a našla u mě pozitivní test (vždycky mi lezla do věcí .. tes byl v nepruhledném záčku, v krabičce ve školní tašce pod učebnicema...) hned mě hnala k doktorovi... ten mě poslal okamžitě do nemocnice na gynekologii abych o to napřišla... máma mi tam vezla ručník a řekla, že bych o tom mohla klidně přijít a pak jít na vysokou... pak jsem ji nějakou dobu vidět nechtěla a byli jsme s přítelem u jeho mámy naš si najdem byt... jedinej kdo měl radost byla tchýně a jedna moje babicka.... když se ale malá narodila byli rádi... ted jsem asi v 7 týdnu(kontrola mě čeká a velmi se rozmýšlím kdy jim to říct... protože z toho opět nebudou nadšení... ale to je prostě vaše věc!!!

a finačně se dá zvládnout ... stačí se pořádně koukat kolik co kde stojí a rozmyslet si co je potřeba a co ne ... aby se nevyhazovali peníze za krámy které pak jen zabírají místo... takže se snaž uklidnit a myslet aspon trochu pozitne... oni nakonec budou radi až se na ně to ditko usmeje..:-)

In reply to by Pethruska

Pardon, to tu psal někdo jiný, že mu matka leze do věcí, každopádně je lepší se s takovými lidmi stýkat co nejméně, aspoň tedy na začátku těhotenství. Nebo třeba za přítomnosti někoho dalšího, před kým by si nedovolila sdělit obavy nahlas. Tím akorát stresuje.

In reply to by Keltka

Moje matka naopak tvrdila, že je všechno v pohodě a to už jsem myslím i trošku krvácela (minimálně, jen občas), a klidně mě na vánoce tahala pěšky (!!) asi v -15ti supňovém mrazu k příbuzným, jen proto, že jsou vánoce a že je musíme navštívit, že jinak jsem přece ta, kdo všechno pokazí, tak jsem se přemohla. Potratila jsem. A přesto mi ona zrovna tvrdila, jak je to všechno v pohodě a že přece o nic nejde. Neříkám, že to byl jediný faktor-ta cesta k příbuzným, ale v opakované situaci už bych to nedopustila, raději bych s ní měla konflikt, ale nikam bych nelezla. Zvlášť v takovém mrazu. Takže i tvoje máma se pochopitelně může mýlit :-) a není dobré se jí přizpůsobovat a vídat ji teď často jen proto, že třeba ona chce nebo že se to sluší a patří.

In reply to by Keltka

to že jsi potratila mě mrzí...

s mojí mámou je to težký ... když jsme se za ní jednou sama stavila v 8 měsíci začla na mě řvát proč sem si to dítě vydupala a proč si musíme pořizovat tak drahý auto (manžel nemá řidičák věděla, že řídit budu jen já) a jestli mi není blbý, že věci pro mimčo a bydlení bude platit on... (bylo mu 21 a mě 19, ale už od 15 si vydělávala a živil částečně i mámu a něco si našetřil) a prostě na mě ječela .. kdybych byla jak ona tak se jí tam na 6 let nakvartýruju a řeknu at ho jeste rok zivej na skole jako to bylo s mámou a tatou....a ona my vyčítala, že mám dite moc brzo a vlastně jí vadilo, že budem mít kde bydlet a mít auto a podobne...

ted jim to hodlám říct až to bude vidět... at mam klid... a nejakej problém a neukážu se tam vubec... s prvním těhu stačilo

In reply to by Keltka

Uf, tak to je dost drsny, to ja se nebojim ze by to u nasich byl takovej extrem, ze by me nutili at to dam pryc nebo tak... Bude to pro ne velkej sok, reknou mi svuj nazor, kterej nebude prijemnej a maximalne se stahnou do sebe, ale rozhodne to nejsou zadny zlouni. Prave proto se tolik bojim jjim to rict, protoze o ne nechci prijit. Na druhou stranu vim, ze ten sok odezni a budou skveli prarodice, stejne jako rodice :)

In reply to by top_secret

jestli jsou normální tak o ně nepříjdeš.. mama byla taky nakonec ráda... ale nikdy ji to nezapomenu jak se zachovala a taky sem ji řekla, že jestli bude mít s něčím moc velkéj problém tak se nemusíme vídat vůbec a Kačka prostě nebude mít žadné prarodiče, ale jen praprarodiče... takže se vidíme třeba jednou za měsíc či dva u mojí babičky, ale to je vše (hlídání nepřipadá v uvahu... nedokáže ji ani přebalit a převlíct... občas si řikám jestli nás dětí nebylo puvodně víc...a jen my s bratrem zbyli.. :-D)

In reply to by Pethruska

Ahoj, podle mě jsi celkem pozitivní, jediný, kdo by ti teď asi neměl být nablízku, podle toho co píšeš, je bohužel tvoje vlastní máma. Znám to - příbuzné si nevybereš... :///: , podle mě, pokud je ona taková, že na tebe nemá psychicky dobrý vliv a ještě ti leze do věcí (!!!), tak bys ji měla vidět nyní co nejméně, aspoň tedy do 2,5 měsíce těhotenství, kdy už budeš mít aspoň větší jistotu, že o dítě nepřijdeš. Jinak ta únava a hormony a náladovost, i obavy, tak to je normální :s: . Vůbec se neboj-všechno bude v pořádku, jez hodně vitamínů-tím se dá těhotenství podpořit, aby bylo v pořádku, kup si kyselinu listovou, a tak dále, šetři se, pokud máš chuť pořád spát, spi. Hlavně né stres, žádné přesčasy a stres se školou, s matkou, apod.., teď potřebuješ klid, pohodičku a třeba i dovolenou ...

In reply to by Keltka

mě je a měl by být na blízku asi jen manžel pak chvíli nic a pak moje babička... tot asi vše (tchýně nestojí za nic, máma taky, táta se nazájíma už 10 let vubec a předtím než se rozvedly a vybral mi peníze na školu sem ho výdla tak jednou za tři týdny ožralýho ve vaně...., manželův otec byl fajn, ale toho už jsem poznat neztihla... a ze trí bratrů co má je normálního jen jeden a ten bydlí nejdál... a muj brat ten mě celou dobu co jsem bydlela doma šikanoval....) takže jsem moc ráda, že mám svoji rodinu a nemusím řešit ostatní...

byla jsem v životě těhotná celkem 105 týdnů (dvakrát to nedopadlo), z toho jsem opravdu šťastná, že jsem těhotná, byla jen ty poslední dva týdny ;)

Pocitům neporučíš, to je fakt. "Splašené hormony" jsem měla ze začátku, dojímala mne i reklama na dětské pleny. Strach z budoucnosti ale nemám, asi jsem věčný optimista a tím to mám jednodušší, a to po finanční stránce to teda nemáme žádnou slávu. Oba pracujeme, nevyděláváme špatně, ale splácíme byt, pak běžné náklady na živobytí, a na rozhazování to rozhodně není. Ale žijeme vcelku skromně, resp. víme, co si dovolit můžeme, (toho je málo :-) ) a víme, kde ušetřit a neutrácet za něco, co si můžeme udělat, uvařit, upéct, vyrobit sami. (V rámci možností, nic přehnaného). Jestli Ti není 17 let, tak na strach z toho, co na to vaši, se vykašli. Nebudeš si plánovat děti podle toho, jak se oni cítí. Mohli by se "necítit" ještě v šedesáti... Nevím, v jaké jste situaci, (bydlení, zaopatřenost), jestli třeba rodiče spíše nemají strach z toho, jak to zvládnete finančně. co Ti poradit ? Protože depky se neptají... Pokud nemáš podmínky pro to, aby jsi byla v pohodě, těžko to ovlivníš - ty nálady, strachy a obavy. A nadiktovat Ti, ať jsi šťastná, prostě nejde. Takže procházka s přítelem, společně uvařená večeře, hezký večer, pokec s kamarádkou a nákup nějakého ohozu pro mimčo:-), plavání? pohár a vídeňská káva?: kino? Něco, co Ti udělá radost. A každý den něco. Ať se Ti život skládá z malých radostí, a bude snad líp.

In reply to by KaterinkaMa

Bezne mam optimismu na rozdavani, proto jsem z toho ted tak rozhozena :) financne jsme na tom podobne jako vy :) a nasi by si asi predstavovali jak nejdriv dodelame barak, neco nasetrime a az pak deti. Ja jsem si to tak taky predstavovala, ale hold jsem si nezodpovedne nedojela pro prasky a tak to tal dopadlo. Asi potrebuju jen cas, vsechno si urovnat, udelat si nejakou radost jak jsi navrhovala, v utery se na utz podivat jak hezky rosteme a bude to fajn. Nasi pocatecni sok prekonaj a nakonec to bude vsechno fajn.:) a navic pisou, ze tyhle vykyvy nalad zlobej v 1.trimestru, takze jeste mesic a pul a.uz by to nemuselo byt talovy :) kazdopadne dekuju :)

In reply to by top_secret

:one: ano ano, od 11 tt už se hormonální houpačka nekonala:-) U tebe je to hodně v tom, že bylo těhotenství neplánované. Já si první i druhé těhot. naplánovala, hezky mi to vyšlo,do toho jsme stavěli barák, a taky to šlo:-) a pást jsme se nechodili:-) a po 13 letech manž. jsem se rozvedla. A představa, že bych nejdřív početí odkládala, tak po těch pěti letech bych už věděla, že s manželem tehdejším to nebude to pravé ořechové, už bych nezavírala hloupě oči před jeho nedostatky (chutnalo mu vše, co lihem páchlo), a to bych ty kluky asi ani pak už neměla. Takhle mám dva skvělý kluky, se kterými jsem to od jejich věku 11 a 6 let válčila sama, a ač jsem musela utahovat a šetřit tu a tam, tak jsme se i tu a tam do světa podívali, na chatu jezdili, výlety absolvovali, věnovala jsem jim snad i dost času, a jsou skromní a přeci jim nic nechybělo. Ač z rozvrácené rodiny, měli a mají šťastné dětství a jsou tak skvělí, že mi je kde kdo závidí:-) a já, ač bych mohla být pyšná víceméně na sebe, jsem vlastně pyšná na ně. A teď s přítelem, se kterým jsem pět let, čekám trošku neplánovaně miminko. Šok to byl asi první 4 dny... To si pamatuji, že jsem se vzbudila, protáhla se s úsměvem na rtech,a najednou mi strnul, když mi v té druhé, třetí vteřině po probuzení došlo, že "jsem v tom"! A pak se stalo, že strachy jsem vytěsnila, stalo se, a už jsme se jen těšili. Bude to benjamínek, užívám si každý den, každý pohyb, užívám si mazání bříška, (což u prvních dvou těhotenství byl pro mne vopruz a věčně jsem na to zapomínala), úplně jinak to prožívám, ač to zní jako klišé, tak to cítím jako dar. A teď nechápu, jak jsem mohla zkazit 5 dní života tím, že jsem byla rozhozená a přepadlá z toho, že "se stalo" :-) Tak ať se tomu brzy vracíš také jako k nepochopitelné minikapitolce, a jsi už jenom šťastná budoucí mamča.

In reply to by KaterinkaMa

:one:
Amen, sestro :s:
Máš naprostou pravdu, život se musí skládat z maličkých radostí, třeba jen z toho, že neleje.. i když ty vedra nebyly úplně ono :///:
A pokud je top_secret plnoletá a žije vlastním životem (a vypadá to, že jo :), rodiče bych moc neřešila, stejně s nimi žít nebudou, starost o ně budou mít tak jako tak vždy. Hele, my postavili rodiče před hotovou věc po třech měsících známosti a taky to zvládli, že budou prarodiče a dneska jsou skvělí! Pokud to nedají, je to jejich rozhodnutí a s tím nic neuděláme ani teď ani za deset let...
Člověk s alespoň minimální finanční gramotností si přece umí spočítat, kolik může vydat a na čem se dá ušetřit, za co netřeba vyhazovat třeba na úkor něčeho kvalitního, čeho se nevzdam.. U nás jsou to kvalitní pleny, takže pak šetříme jinde - nepotřebujeme značkovou drogerii nebo oblečení.. Opravdu se (skoro) všechno dá, když je snaha.

In reply to by top_secret

No, to je slovo do pranice! :dance: (já měla první dítě ve 20 - plánovaně, druhé v 25 a třetí bude v 38 letech. Co je optimální věk?????? ( Pro mne to bylo 20, 25 a 38 :-) a pro tebe je to 24. a co je optimální pro vaše rodiče, to si řešili oni před cca 25 lety:-)

Těhotenská kalkulačka

Lunární kalendář pro určení pohlaví dítěte

Uživatelky s nejvíce příspěvky

Vaše fotografie

nevim
Můžu to brát jako pozitivní?
Adopce

Ovulační kalkulačka