:one: ano ano, od 11 tt už se hormonální houpačka nekonala:-) U tebe je to hodně v tom, že bylo těhotenství neplánované. Já si první i druhé těhot. naplánovala, hezky mi to vyšlo,do toho jsme stavěli barák, a taky to šlo:-) a pást jsme se nechodili:-) a po 13 letech manž. jsem se rozvedla. A představa, že bych nejdřív početí odkládala, tak po těch pěti letech bych už věděla, že s manželem tehdejším to nebude to pravé ořechové, už bych nezavírala hloupě oči před jeho nedostatky (chutnalo mu vše, co lihem páchlo), a to bych ty kluky asi ani pak už neměla. Takhle mám dva skvělý kluky, se kterými jsem to od jejich věku 11 a 6 let válčila sama, a ač jsem musela utahovat a šetřit tu a tam, tak jsme se i tu a tam do světa podívali, na chatu jezdili, výlety absolvovali, věnovala jsem jim snad i dost času, a jsou skromní a přeci jim nic nechybělo. Ač z rozvrácené rodiny, měli a mají šťastné dětství a jsou tak skvělí, že mi je kde kdo závidí:-) a já, ač bych mohla být pyšná víceméně na sebe, jsem vlastně pyšná na ně. A teď s přítelem, se kterým jsem pět let, čekám trošku neplánovaně miminko. Šok to byl asi první 4 dny... To si pamatuji, že jsem se vzbudila, protáhla se s úsměvem na rtech,a najednou mi strnul, když mi v té druhé, třetí vteřině po probuzení došlo, že "jsem v tom"! A pak se stalo, že strachy jsem vytěsnila, stalo se, a už jsme se jen těšili. Bude to benjamínek, užívám si každý den, každý pohyb, užívám si mazání bříška, (což u prvních dvou těhotenství byl pro mne vopruz a věčně jsem na to zapomínala), úplně jinak to prožívám, ač to zní jako klišé, tak to cítím jako dar. A teď nechápu, jak jsem mohla zkazit 5 dní života tím, že jsem byla rozhozená a přepadlá z toho, že "se stalo" :-) Tak ať se tomu brzy vracíš také jako k nepochopitelné minikapitolce, a jsi už jenom šťastná budoucí mamča.
In reply to Bezne mam optimismu na by top_secret
:one: ano ano, od 11 tt už se hormonální houpačka nekonala:-) U tebe je to hodně v tom, že bylo těhotenství neplánované. Já si první i druhé těhot. naplánovala, hezky mi to vyšlo,do toho jsme stavěli barák, a taky to šlo:-) a pást jsme se nechodili:-) a po 13 letech manž. jsem se rozvedla. A představa, že bych nejdřív početí odkládala, tak po těch pěti letech bych už věděla, že s manželem tehdejším to nebude to pravé ořechové, už bych nezavírala hloupě oči před jeho nedostatky (chutnalo mu vše, co lihem páchlo), a to bych ty kluky asi ani pak už neměla. Takhle mám dva skvělý kluky, se kterými jsem to od jejich věku 11 a 6 let válčila sama, a ač jsem musela utahovat a šetřit tu a tam, tak jsme se i tu a tam do světa podívali, na chatu jezdili, výlety absolvovali, věnovala jsem jim snad i dost času, a jsou skromní a přeci jim nic nechybělo. Ač z rozvrácené rodiny, měli a mají šťastné dětství a jsou tak skvělí, že mi je kde kdo závidí:-) a já, ač bych mohla být pyšná víceméně na sebe, jsem vlastně pyšná na ně. A teď s přítelem, se kterým jsem pět let, čekám trošku neplánovaně miminko. Šok to byl asi první 4 dny... To si pamatuji, že jsem se vzbudila, protáhla se s úsměvem na rtech,a najednou mi strnul, když mi v té druhé, třetí vteřině po probuzení došlo, že "jsem v tom"! A pak se stalo, že strachy jsem vytěsnila, stalo se, a už jsme se jen těšili. Bude to benjamínek, užívám si každý den, každý pohyb, užívám si mazání bříška, (což u prvních dvou těhotenství byl pro mne vopruz a věčně jsem na to zapomínala), úplně jinak to prožívám, ač to zní jako klišé, tak to cítím jako dar. A teď nechápu, jak jsem mohla zkazit 5 dní života tím, že jsem byla rozhozená a přepadlá z toho, že "se stalo" :-) Tak ať se tomu brzy vracíš také jako k nepochopitelné minikapitolce, a jsi už jenom šťastná budoucí mamča.