hele já měla to samý :s: a je to normální!!!Jsou to totiž hormony a je dobríé to vědět,já to nevěděla-přečetla jsem si to až po těhotenství-a pocity jsem měla první tři měsíce děsné :00: podotýkám,že o dítě jsme se snažili půl roku,bylo chtěné,plánovné,my zajištění,měli jsme kde bydlet,oba práci,peníze slušné,takže žádné existenční problémy.No hele a já kudy chodila,tudy řvala,byla jsem úplně vedle,furt se to ve mě mlelo,jestli ho vlastně chci nebo ne (potrat samozřejmě nepřipadal v úvahu a ani jsem ho nechtěla!!!),že budu zavřená doma,že nebudeme mít s manželem čas na sebe,že už všechno bude vždycky jinak atd.Určitě k tomu přispělo i to,že jsem měla fakt těžkou práci (hlavně náročnou psychicky,zejména v tom období mého těhotenství to tam bylo šílený) a tm jsem zůstala až do 16. týdne,takže to tam na mě dost padalo.Ale hlavně na mě padalo to,že tohle prostě nemáš komu říct,manžela by to mrzelo,rodině vůbec ne a kamarádky by si ťukaly na čelo,když jsem si měsíc předtím stěžovala,že nám to nejde :///: :///: tudíž tohle všechno mě dusilo a navíc teda jsem sama sobě byla hnusná za to,jak to cítím... no úderem toho čtvrtého měsíce to přešlo a já se začala na mimi těšit,i když teda ani jedno své těhotenství jsem neprožívala až tolik,co tady kolikrát čtu :///: zajímavé je,že u druhého jsem to neměla,tam jsem to zase řešila ke konci,jak se s tím vyrovná první,v té době samozřejmě můj mazánek :///: hele,je to sice zajímavé,ale prý normální,tak si z toho nic nedělej,jsou to hormony a odezní to,na mimčo se budeš za pár týdnů těšit :one: :one:
hele já měla to samý :s: a je to normální!!!Jsou to totiž hormony a je dobríé to vědět,já to nevěděla-přečetla jsem si to až po těhotenství-a pocity jsem měla první tři měsíce děsné :00: podotýkám,že o dítě jsme se snažili půl roku,bylo chtěné,plánovné,my zajištění,měli jsme kde bydlet,oba práci,peníze slušné,takže žádné existenční problémy.No hele a já kudy chodila,tudy řvala,byla jsem úplně vedle,furt se to ve mě mlelo,jestli ho vlastně chci nebo ne (potrat samozřejmě nepřipadal v úvahu a ani jsem ho nechtěla!!!),že budu zavřená doma,že nebudeme mít s manželem čas na sebe,že už všechno bude vždycky jinak atd.Určitě k tomu přispělo i to,že jsem měla fakt těžkou práci (hlavně náročnou psychicky,zejména v tom období mého těhotenství to tam bylo šílený) a tm jsem zůstala až do 16. týdne,takže to tam na mě dost padalo.Ale hlavně na mě padalo to,že tohle prostě nemáš komu říct,manžela by to mrzelo,rodině vůbec ne a kamarádky by si ťukaly na čelo,když jsem si měsíc předtím stěžovala,že nám to nejde :///: :///: tudíž tohle všechno mě dusilo a navíc teda jsem sama sobě byla hnusná za to,jak to cítím... no úderem toho čtvrtého měsíce to přešlo a já se začala na mimi těšit,i když teda ani jedno své těhotenství jsem neprožívala až tolik,co tady kolikrát čtu :///: zajímavé je,že u druhého jsem to neměla,tam jsem to zase řešila ke konci,jak se s tím vyrovná první,v té době samozřejmě můj mazánek :///: hele,je to sice zajímavé,ale prý normální,tak si z toho nic nedělej,jsou to hormony a odezní to,na mimčo se budeš za pár týdnů těšit :one: :one: