Strach o dítě

Ahojky,
buď v klidu, myslím, že jsi úplně normální. :metal:
Podle mě ženská, jakmile porodí, tak se spoustou jinejch věcí prostě přijde i strach o dítě... To je normální a téměř vždycky to tak je (samo nebudu počítat extrémní výjimky). Jde jen o to, jak moc to mamča prožívá. A to už je zas o tom, jak moc jsi citlivá a vnímavá (asi trochu víc) a jak se s tím umíš vypořádat.
Já jsem třeba u sebe zjistila, že dokud jsem neměla děti, tak jsem neměla strach z nemocí a doktorů. A pak přišla první dcera - a s tím přišly i první strachy - nejen o ni, ale i o sebe... Pak přišla druhá dcera a zase... Prostě s každým dítětem jsem dostala strach o dítě a navíc o to větší strach o sebe, kdyby mi něco bylo, tak co bude s nima...... No hrozný. A už to tak mám pořád. Já si kolikrát říkám, že se možná víc bojím snad o sebe - jako že co by ty moje holčinky dělaly...jsou na mě tak zvyklý a fixovaný...... Ale celkově a s nadhledem si myslím, že jsme ještě v normě (všichni :) ) a že je to prostě normální.
A o děti se bojím taky. A dost. První dcera se nám jednou (tuším někdy v 1,5roce) dusila - nevěděli jsme čím, hrála si doma v ohrádce, neměla tam nic, co by mohlo hrozit spolknutím apod... O to to bylo horší, že jsme nevěděli, čím se dusí... Nakonec to "něco" spolkla, my nevěděli pořád co, odjeli jsme pro jistotu na pohot., tam nic zvláštního, tak zas domů... Mluvila jsem pak s mamkou (mojí) a já jí objala a se slovy: "Mami, to bylo hrozný..." se mi spustily slzy z očí... A mamka mi na to řekla: "Já vím, od teď se toho už nezbavíš. Tohle je strach o dítě... To budeš mít až do konce života...."
A tak to prostě je. (Mimochodem to, co spolkla byl kousek izolepy, který jsem omylem zapomněla strhnout ze zdi za ohrádkou, když jsem tam předtím zkoušela přilepit takový papír na ozdobu... Vzala si ho, snědla a bylo... Druhý den jsme to našli v plínce..... :) )
Máme druhou cácorku, u ní je pravda, že už spoustu věcí tak neprožíváme, už přeci jen "víme". I když taky se bojíme... Akorát u nás je to paradoxně spíš naopak - když maj holky horečky apod., tak vyšiluje spíš manžel, že prý co jim je, jestli bych s nima neměla k dr.apod.a já říkám, že to je jen rýma... :s: Ale zas když už si myslím, že jde do tuhého, tak taky radši jdu. I třeba jen pro klid. ;)
No a zpět k Tobě - spoustu věcí neovlivníme. Nestresuj se zbytečně, užívej si, co teď máš. Ale vnímej sama sebe a své pocity. A pokud si v něčem nebudeš jistá, tak to prostě raději řeš - zavolej dr., zeptej se, získávej informace.
Co se týká sourozence - stav (myslím pro Tebe) se nezlepší, podle mě se budeš bát pořád...pro změnu místo o jedno dítě o dvě děti... :00:
A k té bouličce - první dcerka měla taky bouličku, na krku, na straně, jakoby až u ramene, u klíční kosti, nebo spíš kousek nad, neumím to popsat. Hrozně jsem šílela, že má rakovinu. A byla to uzlina... :one: Dr.mě uklidnila, že prý to tam některé dětičky mívají, někdy jim to zmizí brzy, někdy až později... Vím, že to měla hodně dlouho... Tak se prostě zeptej dr.a uvidíš. ;)
No a u té mladší dcery jsem zas po porodu vyšilovala, že má divně tvarovanou hlavu, že má vzadu bouli a že má určitě taky rakovinu (pro změnu... :00: ). Jsem prostě pako. No samozřejmě to zas nic nebylo, to zas jen já měla bujnou fantazii... Jsem plašan, ale v normě. }:)
Tak to neřeš, prostě jsi máma, tak se bojíš. Pokud to nebude omezovat váš život, jakože nebudeš děti pouštět ven apod., tak si myslím, že je to v poho. :one:

Omlouvám se za román... :///:

Sourozenec ti nepomůže. Manžel teď přitáhl domů rýmu. Od něj to chytla starší dcera(tři roky). Ta u toho měla v noci i teplotu. Tak jsem vyšilovala u její postele. Pořád kontrolovala a teprve až když vychladla jsem usnula. No a teď o dva dny později skáču okolo mladší(dva měsíce). Od tří vzhůru a poslouchám jak se jí dýchá a hledám rady po netu. Já trpím neuvěřitelným strachem o děti. Dokonce když jsem šla s dcerou k doktorovi s přivřeným prstem do dveří tak už mi sestra řekla ať se uklidnim a přestanu bulet. Když mám pocit že se stalo něco špatného tak mě polije horko a je mi na omdlení hrůzou. Ale nemyslím si že by mi někdo pomohl. Prostě to tak naprd prožívám :-(

ahoj,
já taky takhle šílim. Malej před vánocema zvracel, průjem a teploty 41° Od té doby, když v noci jenom zakvíkne, už v duchu plaším, že to je zpátky :-( S tou bouličkou, jsem vyšilovala také, náš má zvětšené uzliny, stačí když se necítí uplně ok... :00:

Ahoj! Napíšu ti můj příběh (budu se snažit o stručnost)... Můj porod byl vyvolávanej, nesnadne, ale zvládli jsme to. Po porodu byla malinká zdrvaoučká. Hned nám nešlo kojení, byla jsem s nervama mimo, také jsem neuměla kojit, musela jsem kojit v sedě, přestože jsem byla šitá až až a při kojení mi tekly slzy po tvářích. Měla jsem všechno tak nějak nalevačku, ale držela jsem se. Už v porodnici jsem celé 3 dny nespala, jelikož mě zachvátil hrozný strach o malou. Nevím proč.. Nechápu to, ale nedokázala jsem usnout. Bála jsem se, že se jí něco stane. Den před tím, než nás pustili, tak malá blinkala plodovou vodu tak, že se i přidusovala, ale zvládli jsme to, dostala jsem poučení co a jak dělat. Ale i doma jsem měla šílenej strach.. A nikdo mě nechápal. Šíleně jsem vyšilovala, nikoho jsem nechtěla nechávat malou chovat.. děný deprese.. No a do 6 nedělí jsme byly 2 x hospitalizovaný (výjezd záchranky). Asi jsem měla tušení.. Malá se mi dusila:(( Mno.. neuměla mlíčko, co se jí vracelo nahoru vyzvrátit.. a dusila se. Od té doby mě to nepřešlo. Jsme zdravý, ťuk, ťuk, ťuk... ale jáá mám strach pořád a to jsou jí 3 roky. Vyšiluju (podle ostatních) až až. Ale já si stojím za svýma je mi jedno, kdo co si říká, že jančim, když jen zakašle.. Já vím, co to je křísit modré miminko... vím co je vidět dítě dusit se 20 minut na bonbonu (3 roky - sestry sny.. byl modrej) a mohla bych vyprávět.. Jde o to, že ten strach prostě asi má být a je lepší tisíckrát plašit, než aby pak se něco stalo a ty jsi si to dávala za vinu! (Byla jsem tnkrát s malou v 6 nedělí po 3. hospitalizovaná, ale to díky tomu, že malá měla "jen" chřipku a velké zahlenění a já strachy umírala, tak mě raději hospitalizvali a dokonce do zprávy i toto napsali - hospitalizace na žádost matky. Jj a ikdyž jsem 2 dny necítila pohyby a vovlala jsem do nemocnice, co mám dělat, tak mi řekli, že je lepší 1000 krát přijet do porodnice zbytečně, než pozdě.. a ejhle.. Týden před porodem na rizikovém.. (Takže správné tušení!)! Takže tak nějak to shrnu - když se ti cokoliv nebude zdát, klidně vyšiluj. Matka pozná, když je něco divně. A ikdyby ti tvrdili, že je to zbytečné, že jí nic neni a ty jsi měla ten hroznej pocit a tušení, tak věř sama sobě.. Vyplatí se to! Omluvám se za sloh:D

Ahoj, může to být uzlina. Naše malá je má pořád. Ne pod uchem, ale níže na krku. Má jich více. Pokaždé se na to doktorky ptám a je to u dětí normální. Jsou velikosti asi jako většího hrášku a někdy jsou vidět i na pohled, když otočí hlavu a kůže na krku se ji napne.
Pokud jsi nervózní, zavolala bych doktorce a zetplala se jí po telefonu.

ahoj, když je dětem zle tak taky vyšiluju. Kolikrát jdu k lékaři jen aby mne ujistil, že to neni nic vážného :-). Bouličky jsou většinou tukové. Ale určitě bych zašla k doktorce ať ti řekne svůj názor. Kde tu bouličku má? za uchem nebo níže na krku?