šílené období vzdoru ... :-(

U naší malé to začlo před druhým rokem a postupně to gradovalo malej se narodil 14 dní před druhýma narozeninama a to už v tom celkem lítala, jako ze začátku to byl děs, teď jí budou 3 roky za 2 dni a je to zase jiné, období vzboru to je pořád, více odmlouvá, už hezky mluví, takže mi zfleku řekne, že to dělat nebude a hotovo a zásadně dělá pravej opak toho co se po ní požaduje, i u věcí co sama chce, když třeba chce jít ven a já ji řeknu dobře, tak se pojď oblíct, a´ž můžeme jít, tak řekne ne, a že nikam nechce, a když jí řeknu dobře, nikam tedy nepůjdeme, začne dupat a že chce ven je to každý den, stejné scénáře, s oblíkáním z pyžama, se snídaní, z venkem, prostě se vším, celý dni se dohadujeme a ni platí vpodstatě jen to počítání do třech s tím, že jako výhružku má to, že dostane na prdel, protože nějaký zákazy a domlouvání na ni neplatí,a to počítání většinou zabere, ale je to o nervy a nedávno jsem si tu přečetla, že tohle období může trvat edo pěti let a to mě omejvali, takže za rok do toho vlítne můj mladší a ta starší v tom ještě bude, mě odvezou :s: :s: :s:

Taky zdravím všechny maminky a přeji pevné nervy Co na to napsat? Snad jen to, že na to nejsi sama! Takovým obdobím si asi projde každé dítě. Já mám holčičku (2roky) a v podstatě za cca 2týdny čekáme druhé mimčo. Jsem taky totálně vyšťavená a někdy si říkám, že už zkrátka nemůžu. Karolínka je někdy jako andílek, pomáhá, poslechne, ale častěji je ukňouraná, na všechno říká ne nebo neposlechne, }:) teď naprosto nemáme žádný režim. Zrušili jsme dudlík :q: ....chodí spát kolem půlnoci, ráno není možné ji probudit atd. A já na to nemám nějak nervy a teď už ani sílu. :? Nejsem ani já ráno schopná vstát dříve a vzbudit ji. Děsím se toho až budu rodit - abych nebyla úplně vyčerpaná. Často si říkám, že je to dítě dvou tváří....chvíli to jde a pak mi tečou nervy. Nechci na ni být zlá, ale cítím, že potřebuje pocítit hranice a vědět, že za ně jít zkrátka nemůže. Bohužel mám takový pocit, že stanovit hranice a stát si za svým (jak tady některé maminky píší) je velikým úsilím hlavně pro ty maminky a stojí to neskutečné odhodlání, vytrvalost a výdrž. Taky si myslím, že hodně může pomoci podpora manžela či partnera když se na postupu výchovy shodnou. Teď čtu jednu velmi zajímavou knížku, kde se píše o maminkách, které milují příliš. Opravdová lásky k dětem by neměla člověka vyčerpávat, ale měla by přinášet radost. Jsou tam hodně zajímavé myšlenky. Asi dělám něco špatně... Takže přeji nejen Tobě, ale všem maminkám pevnou vůli a odhodlání říci těm našim milovaným dětem, že je máme rády, ale, že máme své hranice, které budou respektovat a abychom měly dost sil si to ustát.

Tož přeji pevné nervy. Příchod prcka ještě zatápí víc pod kotlem. Máme temperamentní slečnu 2 a 3/4 asi od 2 let. Někdy je sranda, že NE nebo pravý opak je nejdůležitější, když ale hučí celý den, je to na palici. Naštěstí časem pomalinku pobírá rozum, zvládá líp emoce, nechá se ukecat, odvézt pozornost, zabírají tresty (neposloucháš, neuděláš? nebude, nejdeme, zabavím). Prcka čekáme taky každým dnem, tak uvidíme dál...

Ahoj maminky, tak u nás období vzdoru bylo ještě nedávno.Malé je 2,5 roku. Teď se zdá, že je to pryč, ale za dva měsíce se má narodit malá a tak mám strach, že naše cácorka zase vystrčí růžky. To brečení máme také. Místo aby řekla normálně, že něco chce, tak začne bulet. To je ale proti tomu, co bylo, jako lehání na zem, vztekání a řvaní na mě, že mě nemá ráda, nic. Nejdříve jsem domlouvala, nepomohlo, 2x jsem použila metodu studená sprcha, na krátko pomohlo, pak jsem začala posílat do jiného pokoje aby se tam vyvztekala a pak přišla...to začalo docela zabírat, ale ne úplně, tak jsem občas dala na zadek, ale ne moc (to jsem snášela hůř, než ona)a k tomu jsem změnila postoj...důrazný, přikazující hlas, bez řvaní, říkala jsem příkazy jako teď hned a nebudu o tom diskutovat a když to nezabralo, začala jsem zakazovat oblíbené pohádky, nebo sladkosti, když řekla, že mě nemá ráda, řekla jsem, že když mě nemá ráda, mohla bych jí také začít nemít ráda a ejhle, začala být jako beránek, dokonce si po sobě začala uklízet a protože jsem si stála za svým, ví, že to nemůže zkoušet. Stálo mě to hromadu nervů a občas jsem si pobrečela, ale teď mám klid.Takže, přeji pevné nervy, zákazy u nás dost zabraly a také změna komunikace a ať jsou prckové v pohodě.A hlavně, nikde jsme neudělali chybu, oni se hledají a zkoušejí a ať by před nimi stála kterákoliv jiná mamča, budou to zkoušet stejně. L.

Marcy, to částečně znám, však víš. Myslím, že Jiříčkovi chvíli potrvá než si zvykne, že dudáka nemá, ale určitě to zvládne. Přemýšlím, co jiného by pomohlo, aby se uklidnil, ale nic mě nenapadá v té vypjaté chvíli, kdy mají mozek vypnutý a emoce perou na plné obrátky :). Co je ale hrozné je, že ti dá jen tak facku,ale podle mě nechce bouchnout, jen potřebuje vyhnat z těla vztek. Někde jsem četla, že je dobré je naučit tleskat nebo dupat, aby to ze sebe dostaly. Ignorace nepomáhá? Takový to kňourání je k vzteku, nevíš, co s ním, jeho nic nebaví, pořád za tebou lítá, to znám. Taky uplatňuju počítání a pak nemilosrdně za dveře. Když něco udělá potřetí a nepomáhá zdůraznění, že se nemá, tak ho někdy i plácnu přes zadek a řeknu mu at jde pryč, že s chlapečkem, který takhle bouchá holčičky (např.) kamarádit nebudu a naschvál se jdu věnovat jí a jeho ignoruju. Pro ně je největší trest naše nevšímavost, takže to tak dělám než dojde na totální izolaci za dveřmi. A stejně se pak musí jít omluvit. To je těžký. Já se pořád uklidnuju, že to skončí, určitě už brzy

I my máme vzteklinu. Někdy si to nechá docela vysvětlit (je mu 22 měsíců), ale většinou když není po jeho, tak ječí, válí se po zemi, mlátí hlavou o zem, fackuje mě, štípe a kouše. Někdy je to psycho. Když mi selžou nervy, tak dostane na prdel, ale to situaci ještě více vyhrotí. Buď ho nechám a nevšímám si ho (pokud je to možné) a někdy zabere mluvení klidným hlasem a vnucení jiného objektu zájmu. Nejhorší je, že pořád chce sedět v autě a "řídit" a téměř se z auta nedá vyndat. Taky doufám, že se to časem zlepší. Přeji pevné nervy

jsem ráda,že čtu to,co čtu :s: za 5 týdnů se má narodit druhý syn,staršímu je 25 měsíců a období vzdoru si myslím,že teprve přijde a to právě s příchodem sourozence.zatím je Jonáš relativně klidné dítě,ale já se snažím scénám předcházet,všechno oznamuju hodně dopředu,pořád s ním mluvím,věnuju se mu a jsem fakt vyšťavená lehání a kopání na zemi zatím neznám,v životě mě neuhodil,na tátu si dovolí víc jak na mě..ale to je fakt asi tím,že ví,že když už jsem hodně nas*aná tak se mnou není lehké pořízení :s: párkrát dostal přes prdel,a ted když se ho zeptám,zda chce na zadek,tak se sklidní a řekne ne..tak nevím..bud to vydrží,nebo to začńe a mě švihne :///:

Ahojky, u nás je to taky podobné. V noci měl taky párkrát stavy, že hulákal, já k němu šla a on po mě vyjel a vyhazoval mě j když jsem odešla, tak zase chytl hysterák, že jsem šla pryč a pak se tulil. Přes den mě má taky tendenci plácnout, napřahuje se. A na všechno říká ne Prostě asi období a já si taky říkám kdy už to skončí a ono pořád nic Snad z něj nevyroste vyvrhel. Dudyna stále máme, nemám sílu mu jej sebrat A s mimčem se to zvládnout dá Držím pěsti

Ahoj, u nás je to taky aktuální téma. Dceři budou na začátku července 2. Taky má záchvaty vzteku, jak jí neudělám něco, co chce. Výlety mezi lidi ( k doktorovi a tak) se pro mě stávají noční můrou. Kňourá, fňuká, kouše. Ano, snaží se mě vždycky kousnout. Zatím je to jenom náznak, nedovolila si to dokončit, ale myslím, že je to jen otázka času. Taky se občas snaží vyklopit miminko (4m) z kočárku.
Vzhledem k tomu, že mimino je pro ni dost čerstvá záležitost, z hodně věcí jsem ustoupila. Dudlík jí dovolím, spát může se mnou - naštěstí to už jí zas samo opouští a občas jí dám i nějakou tu nezdravou sladkost. V zásadních věcech neustupuju. Kdy to přejde fakt netuším, doufám, že brzo, protože někdy mě už opravdu hrabe - mám povahu cholerika a někdy to už nedávám - ty drobné naschválky a vytáčení. :€z€:
V tvém případě ti fandím s tím dudlíčkem, ale myslím,že až si domů přinesete miminko, bude ho postrádat ještě víc. Asi bych zrovna s tímhle počkala, ale nechci radit.
Tak přeju pevné nervy, nejsi v tom sama!

my to meli cele tehu ale tetka uz se to da
neboj ono to prejde

Nazdarek. Ja te teda moc neuklidnim ani nepotesim. Nasemu Kubovi jsou uz tri roky a osm mesicu a je to to samy v blede modrym. Ale mozna je Kuba jen opozdenej, protoze pred tim to nedelal. Ted mu staci cokoliv a uz buli, jeci, placne sebou na zem, nadava nam, ze jsme fuj a ze nas nema rad.Je to des. Do toho mame jeste sestnacti mesicni holcicku, takze mame fakt veselo.
Asi je to normalka a kazdy dite si tim musi v nejaky mire projit. Snad to vsichni prezijem v dobrym psychickym zdravi .

U nás (28m) je střídavě oblačno, někdy fakt peklo, jindy zlatá holčička. Ale jednou mi taky dala facku...tak jsem jí ji okamžitě vlepila zpět a od té doby se nic takového (zatím) neopakovalo. Ještě máme 9m kluka, tak je u nás někdy veselo. Jediné, co ti můžu popřát, jsou pevné nervy...neb učebnice psychologie praví, že období vzdoru může trvat až do 5 let.

Ahoj,
tak našemu budou za měsíc tři a je to to samé, ale on má takový "temperament" od malinka. Ale až teď začal plácat, kopat, válet se po zemi a hlavně šíííleně řvát - kdykoliv, kdekoliv. Vysvětlování nepomáhá, má totálně svojí hlavu,neposlechne a to můžu po dobrým, po zlým, zákazy..totálně na nás prdí. Ale troufnu si říct, že já mám největší autoritu, jakmile vidí, že se řítím k němu s ošklivým výrazem, už mi běží naproti. Ale kdy to přestane, to bych taky ráda věděla... Pevné nervy, z tohoto důvodu s druhým čekáme, já bych to nedala