takže podle tebe bylo nejlepší ho v posmi měsících nechat uřvat v postýlce,aby ve dvou letech byl připravený na spaní u babičky???Trošku postavený na hlavu,ne?U babičky byl v pohodě,krom toho,že nechtěl usnout,ráno už o ničem nevěděl a v klidu koukal na pohádky,když jsem přišla :) Takže zas takové trauma mu to neudělalo,neboj :) a samozřejmě jsem ho nepřipravovala jen tím,že dostal plyšáka a dudlík,ty fakt ze mě děláš úplně nemožnou matku,která si prostě naučila dítě spát v posteli.Nám to tak vyhovuje,tak už nás prosím neřeš,my si to zcela určitě vyřešíme jednou sami ;) mimochodem,kamarádky kluk spí odmalička ve své posteli a první noc u babičky prořval celou,takže nevím,jestli je to způsobeno čistě jen společným spaním s rodiči...

Rodič by měl být pro dítě hlavně průvodcem životem, taková jeho záchranná brda...musí se cítit bezpečně, ale zároveň musí umět být sám se sebou a řešit samostatně situace, které život přináší...Nejde teď o to, jestli je správné mít děti v posteli, ale jde o to, že pokud už si je tam vezmeme, tak je pak z postele nesmíme strčit rovnou na ulici se slovy, že to musí zvládnout...dělat se to dá různě, ale vždycky to chce dělat s citem a rodič narozdíl od dětí vidí do budoucnosti a je trošku jeho povinností ho na tu budoucnost připravit...taky všichni děti učíme plavat a neházíme je rovnou do vody...takže spaní s rodiči ano, ale když uznáme, že dítě čekají změny (školka, hlídání u babiček, sourozenec), tak musíme situaci řešit a dítě připravit...je totiž celkem sobecké mazlit a rozmazlovat a pak říct konec, tohle musíš zvládnout sám...pro 2-3 leté dítě dost ošklivé naražení do zdi, které většinou bolí víc...

mimochodem na spaní u babičky byl připravovaný týden,vzal si tam sebou dudlíkai oblíbené hračky na spaní,tudíž jen tak hozený tam nebyl :) A co se týče školky zatím neřeším,protože doufám,že se nám podaří navázat druhým a malej tam nebude muset ve třech letech nastoupit,nastoupí až ve čtyřech a to bude chodit po obědě domů... Takže zatím není na co připravovat.Samozřejmě ve chvíli,kdy bude jisté,že se nepovedlo,začneme to nějak řešit,ne že ho jednou ráno odvedu a přijdu si pro něj v pět odpoledne.

:) Já si prostě myslím, že dítě se vždycky musí učit spát samo...některé maminky to učí hned novorozence...dají je do postýlky a když pláčou nebo mají hlad, tak k nim vstávají, chovají je, hladí je a když se uklidní nebo usnou, tak je zase vrátí do postýlky...a velké dítě se to musí naučit úplně stejně...nedá se říct, že už je velký, tak to musí zvládnout...to učení jsme totiž jenom odsunuli do pozdějšího věku dítěte, nikoliv, že se to za nás vyřešilo samo, protože malý už je velký...