Profil uživatelky mother na webu Mojetehotenstvi

Zdravím a jdu si pro radu. Mám doma téměř čtyřletou dceru, která při každé blbině brečí. Pokud po ní něco chci a jí se zrovna nechce, tak začne brečet. Pokud chci, aby třeba ve školce při oblékání přidala na tempu, tak začne brečet. Jdeme domů a závodíme kdo bude první třeba u branky a pokud nevyhraje, tak zase brečí. Pak brečí že se jí nedaří rozepnout zip u bundy a podobně.....Nějak už si nevím rady co by zabralo a jak k ní přistupovat. Pořád jen vysvětluji a není to nic platné. Někdy se seberu a jdu od ní pryč a řeknu jí, že pokud mi to neumí říct normálně, ale jen s brekem, že to nechci poslouchat. Nezabírá. Je pak schopná brečet i půl hodiny. Pravda je, že pak se už umí sama uklidnit, obvykle si začne třeba hrát a pak přijde jako by nic a je zase všechno dobrý. Já to přijímám a jdu si s ní hrát a pak jí u toho pochválím, že už nepláče, že takhle se mi to líbí. Pak už je klid až do další jen trochu vypjatější situace. A to jí hodně na vše předem připravuji. Ve stylu, až si domaluješ tenhle obrázek, tak přijď na večeři. Já nevím, napsala jsem to srozumitelně? Napište mi jak to řešíte vy.

mother

Hm, tak čtu, že v tom nejsem sama :) jako já už z toho teda mírně šílím. Strašně mě to štve. Příklad: vyzvednu holku po obědě, má radost, smějeme se, pohodička a pak jí třeba řeknu, že protože má rukavičky celé od bláta a promočené z hraní venku, že domů dojdeme bez rukaviček. A ona začne : že nééé, že musí mít rukavičky. Já na to, že jsem prostě řekla, že to bude tak jak jsem řekla a že nebude po jejím a ona začne vyvádět. Tak v ten moment už omezuju komunikaci jen na nejnutnější, počkám až se dooblékne a jdeme domů s řevem. Nejdřív mám tendenci jí říkat ať toho nechá, ale pak otupím a vláčím s sebou uřvaný dítě s nudlí u nosu. Lidi na mě koukaj, ale mě je to fuk. Pak přijdeme domů, tam na mě koukaj, co jsem jí provedla. Jako tohle mě štve. A mám obvykle taky po náladě. Potřebovala bych nějaký fígl co jí říct, nebo jak jednat když začne breče. Já vím, že ona si tím chce prostě něco vybrečet. Já nejsem ten typ co poleví. Když prostě něco řeknu, tak to tak bude. Brečení na mě neplatí. Ale tak moc mi vadí to, že i přes to, že vidí, že jsem pak naštvaná, tak to dělá dál.

JaMiOn

u nás je to bohužel naprosto stejný. Incident kolem rukaviček jsme měli taky. Nejhorší je, že já děti vyzvedávám kolem 16hodiny. Chodím už do práce a opravdu jsem kolikrát unavená a nemám náladu na nějaké dohadování. Ještě že Ondra je velkej kluk a tohle má za sebou. Jinak bych opravdu zešílela.
Takže když se mi nepovede malou uklidnit ve školce a nebo se stane něco při cestě domu, tak táhnu uřvánka za ruku a jdeme rychle domu. Zajímavej pohled ti řeknu :s: . Někdy je problém 2x do týdne někdy častěji.
Řve kvůli pití, kvůli obrázku který ve školce malovala ale nemá ho v šatničce, řve že chce bonbón, řve že chce sýrový rohlík, řve že chce rukavice /přitom je teplo/, řve že chce klacek, řve že chce jít po trávě apod... Prostě si vždy něco najde.
Rukavice máme vyřešeny. Má jedny ve školce a jedny ve kerých chodí do školky. Takže je malá pravděpodobnost že by je nemohla mít na ruce protože by byly špinavé. Pití máme taky vyřešené, nosím ho v kabelce. Někdy si vzpomene a jindy ne, obrázky mám s paní učitelku domluveny a má je vždy připravené na skříňce.
Ano ustupuju. Ve věcech u kterých to jde. Nervy mám jen jedny a nemůžu se zbytek dne zaobírat řvoucí holkou a na druhou kolej odkopnout Ondru. Takže to dělám takto. Snažím se vyvarovat věcem, které jdou.
Když nastane situace, že se stane něco nečekaného, tak si k malý kleknu a vklidu s ní mluvím (dá mi to strašně zabrat a kolikrát se i koušu do rtu). Hladim jí a říkám, že to bude dobrý a že to vyřešíme doma. Ať nepláče. Potom jí říkám, že ví jak ošklivě vypadají děti, co brečí a že tak přece vypadat nechce. Většinou to zabere. Ono je to opravdu složité. Vše řešit jen přísností taky nejde. Protože dítě může mít opravdu pocit, že je nevyslyšeno a nepochopeno..
Taky jsem Markétě řekla, že když bude takhle hodně uplakaná tak nebudeme kamarádky. Řekla jsem jí, že se vše dá vyřešit. Že pokud jí něco nepůjde, tak ať vklidu řekne o pomoc a že jí ráda pomůžu. Ale když bude brečet, tak ať se nediví, že jí nepomůžu a ještě budu na ní naštvaná :-). Připomínám jí to vždy, když začne natahovat.

To je hezký :) děkuju

Petyna

Něco jiného by bylo kdyby se vztekala, ale ona brečí, ano vím, že i ten brek je způsob manipulace, ale je dost těžké bít dítě, které lítostivě brečí. Já své děti nebiju nikdy, malá 4,5 taky dost často brečí, ale to si zrovna nemyslím, že je o nastavování hranic, je to o vysvětlování, že věci jdou řešit jinak, přesně tak, jak to dotyčná maminka píše. Pokud je na mě drzá, nebo mě nechce poslechnout, tak potom hranice nastavuju, ne bitím, jinými způsoby,ale když začne brečet, protože se jí nepovedlo nakreslit pejska, tak to promiň, nevím, kde bych tady nastavovala hranice. Takhle děti vychovávám, mám už 18- ti letou a 16- ti letou dceru, obě moc hodné, učí se, sportují, takže už mám vyzkoušeno, že tahle výchova funguje.

lidushka

Evidentně si víš rady,já jen napsala svůj názor.Já mám JEN to jedno ale vidím v okolí jak dokážou rodiče zprznit svoje dítě tím,že JEN domlouvají.
Je pravda,že tohle chování vidím spíš u holek,takže to asi bude v určitém věku normální.
A za svým si stojím.Výchovné "nazadekdání" ničemu neuškodí,spíš naopak.
Ne však asi v tomhle konkrétním případě.
Přeju bezradné mamince pevné nervy...