Ahojky! Nevím, jestli Ti poradím, ale u nás je to to samé. Máme doma téměř tříletou holčičku a tříměsíčního chlapečka. Je pravdou, že ze začátku to bylo horší, teď už se to začíná srovnávat. Lucinka chytala brášku za ručičku, občas mu ji zmáčkla víc, než by bylo nutné, tulila se k němu, pusinkovala ho, muchlala ho. Prostě mu chtěla být nablízku. Ale když jsme ji něco vytkli, tak brečela a schváleně chodila řičet ke košíčku, kde Pepánek spinkal. Taky vyžadovala pozornost, zrovna, když jsem kojila. Řešila jsem to tak, že jsem kojila v leže, Lucinka hajala s náma a držela jsem ji za ručičku. To se jí moc líbilo a byla šťastná, že se toho mohla účastnit. Teď už ji to tak nebere a už kojíme v pohodě sami :) Snažíme se jí dávat najevo, že ji máme rádi, hodně jí to říkáme, občas "šidíme" malého tím, že se věnuji "jakoby jen" Lucince a říkám, že teď se budeme mazlit jenom spolu. Když bráška spinká, tak si spolu malujeme, čteme knížky, stavíme si, hrajeme si se zvířátkama,mazlíme. K péči o miminko - k přebalování, strijení a koupání ji vždycky zavoláme a vysvětlujeme, že bráška je ještě maličkej, tak že musí mít občas přednost a že když byla ona malinká, tak jsme měli jen ji a starali jsme se jen o ni. Ale teď že se musím starat o oba, ale že je mám oba stejně ráda. Občas mi teda ujedou nervy, tak že na ni vyjedu třeba víc, než je třeba, ale pak je mi to líto a pomuchláme se spolu a ona mi začne říkat: Maminko, ty jsi nějaká hodná :) Musí to prostě odeznít, oni to dětičky snad brzy pochopí, že sourozenec není konkurence, ale parťák. Ale je mi z toho taky občas smutno. Měli jsme strašně hodnou holčičku a teď je to čertovo kvítko a "puberťačka". Ale prý je to nejen miminkem, ale i tím, že dětičky kolem toho třetího roku prostě začnou "víc zobit"...