Můj překotný porod

Dva dny po termínu mi doktor řekl, že mám málo plodové vody, ale porodní cesty jsou nepřipravené, a že by mě rád viděl radši už bez bříška a objednal mě na další den, že se rozhodneme, co dál. Další den se mu to zase nelíbilo, tak mi udělal Hamiltona těžšího stupně, co dost bolel a řekl, že po tomhle začnou do 12 hodin na 90 procent stahy a že ted budu trochu krvácet a budu mít bolesti. Když přijdou kontrakce, že si mám dát panáčka a falešné odejdou anebo jsou pravé neodejdou a já přijedu do porodnice příjemně omámená. Odešli jsme tedy a jen co jsem sedla do auta, tak jsem začla mít bolesti. Myslela jsem si, že to jsou ty následky Hamiltona, tak jsem jen tiše trpěla a jeli jsme. Doma už to začlo být krutý, bylo mi špatně co tři minuty, ale pořád jsem nevěřila, že to je ono. Dala jsem si sprchu, panáka a bylo to horší a horší. Tak jsem rozhodla, že vyjedem, ale do auta už jsem šla s přestávkama. Jakmile přešla bolest, snažila jsem se jít hrozně rychle, abychom to vůbec zvládli. Na cestě od auta do porodnice jsem se taky několikrát svíjela a opírala o Juraje, lidi na nás koukali . Tímto stylem jsem se dobelhala dovnitř. Tam mě přijali, mých kontrakcí po půl minutě si jakoby nevšímali a vyřizovali se mnou všechny ty administrativní záležitosti. Na pásech okomentovali, že kontrakce jsou pořádný, doktor mě prohlídl a řekl, že už se otevírám, ale že jsme a začátku :jawdrop: a poslal mýho chlapa na jídlo. Zoufale jsem se mezi kontrakcema zeptala, proč je mám tak často a doktor na to: Protože to je porod :s: Hekala jsem a vyčítali mi to, prý mě to vysiluje, jenže jsem si nemohla pomoct. Prý mám myslet na miminko, jak to tam má těžký. Upřímně, mně to bylo v tu chvíli jedno, jak je miminku. Ptala jsem se asistentky, proč je to tak rychle za sebou a ona na to: tak je to vždycky po tabletě. Jenže já žádnou tabletu nedostala, ale v tu chvíli jsem si nebyla jistá ničím a zase jsem se svíjela, tak jsem jí na to nemohla nic říct. Udělala mi při těch kontrakcích klistýr, což bylo fakt nepříjemný a poslala na záchod, že tam mám být půl hodiny. Jak já na tom záchodě trpěla při těch kontrakcích, začlo mě to dole i hrozně tlačit a já nevěděla, jestli rodím nebo jestli to je následek klistýru. Bála jsem se vylézt nevyprázdněná a přitom jsem se zoufale svíjela, nevěděla jsem, co si počít. Ve sprše potom to taky tlačilo, do toho přišla poslední vlna klistýru, kterou jsem pak sprchou splachovala, při kontrakcích tiskla nohy k sobě, protože se Simča tlačila ven. Vylezla jsem a asistentka mě chtěla odvést na porodní box. Já řekla, že to tlačí a ona: tak to ne, jdeme na sál, ať nám neporodíte na chodbě. No a tam začal fičák. Praskli mi vodu, prý hnusná zelená kaše. Řvala jsem strašně, rychle zavolali Juraje, kterej zrovna přišel, rychle ho oblíkli, přišel doktor, já bolesti jedna za druhou, řvala jsem, hekala, dítě prý se dusí, musíte dýchat, ne křičet, vy nás nevnímáte. Až vám řeknem, tlačte. Tak mi řekli a já tlačila a ryčela u toho. To prý je špatně, jen tlačte, nekřičte při tlačení. No ozvy hodně špatné, nemůžeme čekat, podejte mi zvon. Znovu mě nechali tlačit a Simku přitom vysáli a hned odnesli. Slyšela jsem ale, že křičí, tak jsem byla šťastná, úleva to byla obrovská. Placenta vylezla úplně potrhaná, tak mi doktor dělal kyretáž, hrabal mi nějakou lžící v děloze a strašně to bolelo, Juraj mě držel za ruku a já nadávala a nadávala doktorovi, že mě mučí. Šití potom bylo taky nekonečný, ale dalo se. Ptala jsem se doktora, kolik dělá stehů, on že jeden a přitom šil a šil Já prý to není pravda, tak se usmíval a říkal: jen jeden, ať se váš frajer podívá, ten samozřejmě nechtěl :n: No třásly se mi nohy, nemohla jsem je zastavit. To je prý vyčerpáním. Na chvíli mi ukázali Simonku, ale nějaký přisátí nepřicházelo v úvahu. Odvezli mě na poporodní pokoj a tam jsem se pomalu vzpamatovávala z toho transu. Venku začalo pršet a mně bylo strašně krásně, ty bubnující kapky byly jako balzám. Juraj mě krmil rohlíkem s máslem, kterej mi chutnal jako žádná jiný jídlo v životě :a\|: Ještě jsem se třásla, ale pomalu uklidňovala. Poslední zákrok bylo cévkování, protože jsem nemohla močit, ale to už byla maličkost. PA mi říkala, že to byl opravdu drastický porod a kontrakce obrovský. Prý mám příště vyjet jen co zakašlu, jinak porodím na ulici. No mám rupturu pochvy, stehy do půl půlky a sedím na nafukovacím kruhu, ale jsem šťastná. Přiznejme si, v přírodě bych asi porod nepřežila, tak jsem moc vděčná týmu v třebíčské porodnici, jsou to profíci. Dneska na to vzpomínám ráda. Směju se cédéčku a masážnímu oleji, co jsem měla nachystané v tašce nebo příběhům o skákání na balónu. Asi jsem nebyla moc dobrá pacientka, spíš hysterická a zvládala jsem to špatně, ale kašlu na to. Máme zdravou holčičku a milujeme ji. Na šestinedělí ke mně byli strašně hodní a pomáhali mi s rozkojením, který nastupovalo spožděně a všechny sestřičky byly úplně zlatý, nikdy se nezatvářily kysele a ochotně pomáhaly. Když mě propouštěli, tak jsem se loučila se slzami na krajíčku a vždycky na ten pobyt tam budu ráda vzpomínat. Děkuju. http://www.mojetehotenstvi.cz/simca-1