děkuji za uvítání...ze začátků mám hrozný strach, ale je pravda, že takhle se žít nedá.. tyhle pocity nikomu nepřeji.. a nejhorší je že to okolí kolem mě nechápe.. takže se ani nemám komu svěřit jak mi je. všichni říkají, máš krásnou úžasnu dceru, ale co prožívám to si nikdo nedokáže představit.. dneska ji mi hodně mizerně.. celá se klepu a srdce buší o sto šest.. myšlenky se stále vracejí a mě už to samotné nebaví.. nějak se nemůžu odrazit ode dna.. když už si myslím,že jsem v pohodě tak mě rozhodí blbost a jsem zase dole.. nejhorší je že to ze mě vycítí malá.. a pak je protivná. Obdivuji ty lidi kteří se dokáží smířit se svým osudem hned.. např můj bývalý.. on si žije spokojený život a já si stále vyčítám, že jsem malé nedala rodinu..sama jsem vyrůstala jen se sestrou a otcem. mamka umřela když mi bylo 13 a taťka když mibylo 28.A já rodinu hrozně chtěla.. a nějak to nevyšlo.. špatný partner?? nepochopení??možná jsem tu depku měla už dřív.. když teď čtu o tý poporodní tak mám pocit, že se v tom vidím.. nejhorší je že si přesně pamatuji den kdy odešel.. skoro přecně na minutu.. ale co se týká malé když byly malinká tak toho si moc nepamatuji.. a to mě děsí..vždyť jí přeci nemůžu říkat.. já si to nepamatuji.. malá je úžasná..hrozně veselé dítě..a já nechci její život porbrečet a prodepkovat.. pořád si říkám,že to mělo být jinak..ale není a můj mozek to nějak nechce pochopit.. ještě jedno děkuji všem
děkuji za uvítání...ze začátků mám hrozný strach, ale je pravda, že takhle se žít nedá.. tyhle pocity nikomu nepřeji.. a nejhorší je že to okolí kolem mě nechápe.. takže se ani nemám komu svěřit jak mi je. všichni říkají, máš krásnou úžasnu dceru, ale co prožívám to si nikdo nedokáže představit.. dneska ji mi hodně mizerně.. celá se klepu a srdce buší o sto šest.. myšlenky se stále vracejí a mě už to samotné nebaví.. nějak se nemůžu odrazit ode dna.. když už si myslím,že jsem v pohodě tak mě rozhodí blbost a jsem zase dole.. nejhorší je že to ze mě vycítí malá.. a pak je protivná. Obdivuji ty lidi kteří se dokáží smířit se svým osudem hned.. např můj bývalý.. on si žije spokojený život a já si stále vyčítám, že jsem malé nedala rodinu..sama jsem vyrůstala jen se sestrou a otcem. mamka umřela když mi bylo 13 a taťka když mibylo 28.A já rodinu hrozně chtěla.. a nějak to nevyšlo.. špatný partner?? nepochopení??možná jsem tu depku měla už dřív.. když teď čtu o tý poporodní tak mám pocit, že se v tom vidím.. nejhorší je že si přesně pamatuji den kdy odešel.. skoro přecně na minutu.. ale co se týká malé když byly malinká tak toho si moc nepamatuji.. a to mě děsí..vždyť jí přeci nemůžu říkat.. já si to nepamatuji.. malá je úžasná..hrozně veselé dítě..a já nechci její život porbrečet a prodepkovat.. pořád si říkám,že to mělo být jinak..ale není a můj mozek to nějak nechce pochopit.. ještě jedno děkuji všem