Těhotenství Nejkrásnějších 9 měsíců v životě ženy -trochu delší pro pobavení

1.měsíc Stojím v lékárně ve frontě a chce se mi omdlít. Je tam vedro, vydýchaný vzduch a
paní přede mnou má prostě nesnesitelný parfém. Ale pořád je to lepší než
pán před ní, který smrdí zřejmě od přírody a je mi tak nějak fyzicky
odporný. Fuj, teď jsem si všimla lupů v jeho vlasech. Asi se pozvracím.
"Těhotenský test," odpovím na otázku lékárnice, co si přeju.
Mám mžitky před očima a venku si musím chvilku sednout na parapet výlohy,
abych se neskácela. Jsem si jistá svou věcí a 2 čárky na počuraném papírku
mi to pak doma jen potvrdí. Asi brzo omdlím, třeští mi hlava, ale jsem
šťastná.
2. měsíc
Je 7 hodin ráno, já stojím v kuchyni před ledničkou a vedu vnitřní boj:
když ledničku neotevřu a nevytáhnu si z ní něco na snídani, brzy se
pozvracím. Pokud ji otevřu a ucítím to, co člověk cítí, když ledničku
otevře, pozvracím se taky. Jdu si napustit do sklenice ledovou vodu, napiju
se, opláchnu si čelo, otevřu dokořán okno, zadržím dech a risknu to.
Rychle
otvírám lednici a bleskově vytahuju máslo a mlíko. Vyhrknou mi slzy do očí
a ženu k oknu to rozdýchat. Hurá, ustála jsem to, už mám aspoň na dopoledne
vyhráno. Snídám bílý rohlík s máslem a bílou kávu, to jediné, co dopoledne
snesu k jídlu.
Posilněná snídaní jdu odvážně uklidit věci zpět do lednice a zrak mi padne
na 2 buřty v igelitovém pytlíku, co si koupil manžel na večer na opékání.
Ty
už jsem neustála. Nesnáším zvracení, takže zvracím s křečovitě zavřenýma
očima, abych to neviděla, pak poslepu tápu po toaletním papíru a po
splachovadlu. Opouštím záchod, pustím si na hlavu studenou vodu a jdu na
dvůr to rozdýchat.
První, co uvidím po otevření dveří na dvůr, je hromádka od našeho
štěňátka.
Poslepu zvedám prkýnko.
Jsem vyložená z kuchyňského okna, zhluboka dýchám a přemýšlím, že bych
měla něco sníst. Jediné, na co jsem schopná pomyslet bez odporu, je rohlík
s máslem a bílá káva. Stojím před ledničkou..........
Věčný koloběh. Mám pocit, že se neudržím na nohou. Ležím v posteli, hlavu
jsem si osprchovala studenou vodou, mám okno dokořán a zhluboka dýchám.
Asi
bych měla něco sníst..........
Přichází domů manžel s oblíbenou žertovnou otázkou na rtech:
"Cos tady celý den dělala?" Bez jakýchkoli skrupulí pronáším neomaleně:
"Blila."
Manžel se hurónsky směje, považujíc to za dobrý vtip, otvírá dokořán
ledničku a volá na mě: "Co máme k jídlu, maminko ???"
3. měsíc
Miminku na ultrazvuku bije srdíčko, vše je v pořádku a já dostávám konečně
těhotenskou průkazku a přemýšlím, jak se vyrovnám s pokynem sestry, abych
přišla příště nalačno. Smlouvám s ní aspoň o kapku kafe nebo čaje a
vyhrožuju poblinkáním sesterny.
Směje se a povoluje mi trochu vody.
Přicházím domů a rozrážím dokořán všechna okna: nesnáším vůni našeho domu.
"Nepřipadá ti, že nám to tady strašně smrdí?", vyzvídám na každém.
Smrdí mi sprchový šampon, tělové mléko, je mi odporný olej na opalování,
hnusí se mi jídlo, je mi odporný dokonce i rohlík s máslem a bílá káva.
Jediné, co mi voní a na co mám chuť prakticky pořád, je pivo. Opuchly mi
nohy a obličej a na bradě se mi vyrašil lišej záhadného druhu. Večer k nám
přišlo pár známých na grilovačku.
Cpou se masem a mají odporně mastné brady a prsty.
Maso odporně smrdí. Manžel odlamuje nožičky špekáčku a dává je synovi,
který mlaská a omastek mu teče po bradě. Odbíhám blinkat.
Když se vrátím, úplně bílá, syn si mi sedne na klín, obejme mě mastnýma
ručičkama a zeptá se mě: "Copak je maminko?"
4. měsíc
Všechny kolem nesnáším. Nesnáším naše štěně, leze mi na nervy manžel,
příbuzní, mamka. Syn má tisíc otázek ve chvíli, kdy se mi nechce ani trochu
mluvit. Manžela zajímá jen, co je k jídlu a jestli jsem vyřídila všechno,
co jsem měla. Ještě ke všemu si ráno ohřál buřta k snídani a ten kastrůlek
s mastnou smradlavou vodou nechal na sporáku. Dvakrát se pozvracím, než
dokážu sejít z ložnice v patře dolů do kuchyně. Sobec jeden hnusná. Vůbec
ho nezajímají moje starosti, mamku zase zajímají až moc...
Hlavně, ať se mi dneska nikdo nedostane do rány. Mám chuť všechno
rozkopat.
Syn mi sděluje, že on spát rozhodně nepůjde. Začínám asertivně
vysvětlovat, že rozhodně půjde, ale nějak se to zvrtne a ječím na celé
kolo, že už toho mám dost, že mi tady nikdo odmlouvat nebude a že vůbec.
Vztekle kopu do balónu na cvičení a odcházím trucovat do ložnice, kde se
vzteky rozbrečím. Slyším, jak manžel potichu vysvětluje:
"Maminka je trošičku nervózní, nesmíš jí moc zlobit..." "Tak dobže,"
odpovídá syn a já pro změnu pláču dojetím......
5. měsíc
Dojetí z konce 4. měsíce mi zůstalo. (Mimochodem stejně jako lišej v
obličeji). Nemůžu se dívat na televizní noviny, protože téměř u každé
zprávy pláču. Pláču i u reklam, nemůžu jít na žádnou kulturní akci, protože
mě k pláči dojímá krásná hudba. Potají utírám slzy v divadle, kam jsem se
synem dorazila na doják Perníková chaloupka. Večer pláču, protože babička s
dědečkem chtějí vzít syna do ZOO a povezou ho tam autem. Jsem přesvědčená,
že se vybourají.
Mám panickou hrůzu a pláču dlouho do noci.
Manžel konstatuje, že mu mé vzteklé období bylo přece jen o trochu
sympatičtější a vypíná televizi, protože právě začíná nějaká riziková
reklama už ani nevím na co, zřejmě na polévky od Vitany.
Zvracím už jen jednou týdně, ale musím nosit vysoce elegantní gumové
punčochy kvůli křečákům. Jednou pláču, protože jsem si vsugerovala, že mám
nějakou zákeřnou nemoc krve, protože mi na nohách vyskákaly takové
červeno-fialové tečky, které si moc dobře pamatuju od taťky, než zemřel.
Asi půl hodiny se zmítám v hrozných představách, jak jsou moje děti
sirotkové, případně jim jejich otec dovalil macechu , nějakou pipku s
pevnejma prsama, kterou třeba ještě ve finále budou mít rádi a nikdo si na
mě ani nevzpomene....., pak mi dojde, že je to obvyklá vyrážka po holení
nohou, pořádně se vysmrkám a jdu spát.
6. měsíc
Přestala jsem zvracet, ale mám nesnesitelné bolesti v žebrech. Ukázalo se,
že mám jakési mezižeberní srůsty, které se mi pomalu trhají.
Dělají se mi podlitiny a já mám bolesti ve všech polohách kromě lehu na
zádech, kdy je to jakž takž snesitelné. Kromě toho si z pátého měsíce s
sebou stále nesu lišej na bradě, gumové punčochy a pipku s pevnejma prsama.
Žárlím na všechno, co je ženského rodu.
Prohlížím se v zrcadle a vidím jakousi rozplizlou ropuchoidní maminu # #
se zplihlýma vlasama, opuchlým obličejem, pletencema žil na nohách a
obrovským břichem. A pak vidím všechny ostatní sexy ženy a dívky,
sportující, vysmáté, vyzývavé a netěhotné. Manžel při pohledu na mé
svlečené tělo vypadá jako já v prvních měsících těhu při pohledu na buřta.
Ze všech stran se naznačuje, že nejsem žena, ale matka.
V knížkách se o mých pohlavních orgánech mluví jako o rodidlech (slovo,
které je mi tak odporné, že je mi nevolno i teď), prsa se začínají stávat
továrnou na mlíko. Vyjdu schody do prvního patra a funím jak lokomotiva.
Nenajdu na svém těle místo, které by nebylo aspoň trochu oteklé.
(Na rodidla si pravda přes břicho nevidím, tak nevím...) Manžel vymetá
podnikové večírky a zjevně se výborně baví s pevnoprsařkama.
Asi ho brzo nakopnu nožkou zpevněnou v gumové punčošce...
7. měsíc
Sláva, dotrhly se srůsty, ze dne na den je klid. Začala jsem ale pro změnu
znovu zvracet. Ne tak často, ale zato trochu brutálněji, málokdy to totiž
vůbec stihnu doběhnout na záchod.
Taky k nám přišel Mikuláš s čertem. Čert zahudroval a zachrastil řetězy a
já se rozplakala. Čert trochu znejistěl, tuto reakci asi čekal spíš od
dítěte než od maminky. Manžel po jejich odchodu vážně pokyvoval hlavou a s
uspokojením konstatoval, že mi konečně došlo, že jsem celý rok zlobila a
začala se po právu bát. Pak mě se synem společně uklidňovali, že čert jen
tak hudruje, ale že by mě ve skutečnosti nechtěl. Těžko už mi někdo někdy
uvěří, že mě k pláči dojal strach spatřený v synových očích.
Novinkou pro tento měsíc je absolutní neovládání svěračů. Zakašlu, kýchnu,
zasměju se a můžu se jít převléknout. Lehkou ostudu jsem udělala na oslavě
Silvestra, kdy jsem se doslova smíchy počurala, naštěstí tam byli jen naši
nejbližší známí... Navíc mě trápí #střevní problémy, což je společně s
předchozím problémem dost vražedná kombinace. Nejlepší je pro mě vůbec
nevycházet z domu, v době předvánočních nákupů dost problematický úkol.
8. měsíc
Odhazuji gumové punčochy, protože už je prostě nesnesu. Mám pocit, že
červenými proužky uprostřed stehen, které mi tam zůstaly vytlačené po
okrajích punčoch, budu ocejchovaná asi už nadosmrti. Taky přemýšlím, jestli
vůbec kdy ještě svoje nohy budu moct někomu ukázat.
Zmizel mi lišej z brady a nahradilo ho jakési postpubertální akné.
V kabelce musím pořád nosit Rennie, protože mě má žáha asi brzo sežehne.
Praskly na mně moje těhotenské rifle. Mám sice ještě jedny, ale ty mi zase
hrozně kloužou po břiše dolů a následně spadnou úplně.
Musím na nich teda nosit kšandy, což sice slouží k výbornému pobavení mé
drahé polovičky, ale já z toho zrovna dvakrát nadšená nejsem. Mohla bych
nosit sukně a šaty, to bych ale musela dopnout kozačky, což je při
současném stavu mých lýtek absolutně nereálné.
Praskly mi zipy u obou zimních bund a ulomila se mi čtyřka vpravo nahoře.
Takový lehce destrukční měsíc.
9.měsíc
Na poslední chvíli jsem si s vypětím všech sil sundala všechny mé (dva)
prstýnky, protože hrozilo, že by mi je pak museli odříznout i s prsty.
Ulomila se mi pětka vpravo nahoře. Kromě jiných zábavných akrobatických
prvků při zavazování bot, depilaci atd...provozuji těhotenskou jógu při
nesčetných pokusech ostříhat si nehty na nohou. Konkrétně tedy na pravé
noze, na levé to jde celkem v pohodě. S pravou jsem měla dlouho problémy,
pak jsem ale našla výborný způsob - nutné asi půlhodinové rozcvičení
zadních a vnitřních stehenních svalů, šikmých zádových a krční páteře: V
široko rozkročmém sedu na zemi přitáhnete tělo k pravé noze šikmo tak, aby
břicho splývalo volně mezi rozkročené nohy a netlačilo se. Zkroutíte hlavu
tak, aby bylo vidět na prsty u nohou. Při dobrém rozcvičení je možno v
této poloze ostříhat všechny prsty najednou, druhou variantou je pomalu
kmitat, při každém kmitu pak ošetřit jeden prst. Třetí variantou je
návštěva pedikérky.
Konečně porod. Břicho je pryč a v mém náručí stvoření, do kterého jsem se
nekonečně a na první pohled zamilovala, které celých těch 9 měsíců prožilo
se mnou, na nic si nestěžovalo a snášelo všechny mé nálady, propady,
poklesky a nepříliš vzorné chování. Bezpečně poznávám ty patičky, které
usilovně a bez přestání kopou do prázdna, jakoby hledaly to břicho zevnitř,
do kterého byly zvyklé se tak nádherně zabořovat. Bezděčně nastavuji břicho
zvenku, zdá se, že je to jak náhražka přijato.
Netrvá to ani tak dlouho a já začínám mít při pohledu na maminky těhulky
neodbytný pocit krásné nostalgie. To bylo přece tak nádherné období, no
řekněte....... :-)