Zdravím všechny maminky i snažilky.

Že jsem těhotná jsem se dozvěděla v 5.tt. Nejdříve jsem byla v rozpacích, jelikož jsem mladá. Těhotenský test jsem si dělala 2x a 2x vyšly 2 //. Druhý den jsem šla ke gynekologovi a ten mi potvrdil těhotenství. Řekla jsem mu, že nevím určitě, jestli si ho nechám. Jenže od chvíle, kdy jsem tu malou "fazolku" viděla na UZV, tak jsem ji milovala. Bylo nádherný na sobě pozorovat, jak se moje tělo mění, aby právě ta malá "fazolka" přežila. V 7. tt jsem opět šla ke gynekologovi, že jsem se rozhodla, že si mimi nechám. Ale ten mi akorát řekl, ať přijdu tak za 3 týdny, aby bylo něco vidět. Tak jsem se ptala, jestli mám brát nějaké vitamíny a on mi řekl, že můžu, že mě nikdo nutit nebude (v tu dobu jsem už stejně baštila kyselinu listovou na doporučení mé těhotné kamarádky). Dva dny po návštěvě doktora jsem začala špinit. Šla jsem do nemocnice a tam jsem za 2 dny potratila. Nikdy nezapomenu na tu noc, kdy jsem měla silné bolesti, kvůli kterým jsem nemohla spát. Sice mi píchla sestřička injekci, ale to mě bolel jak zadek, tak břicho. Vím, že jsem ležela v posteli a držela si bříško a v duchu prosila to miminko, aby mě neopouštělo. Jenže brzo ráno jsem šla na záchod a šly ze mě velké kusy :( Na tom záchodě jsem se složila. Věděla jsem, že je zle. I když se mi v tu chvíli hodně ulevilo - skoro mě přestalo bolet břicho - tak mě hrozně bolelo srdíčko. Celý den jsem v nemocnici probrečela. V poledne jsem šla na sál. Včera to byl týden :( Hrozně mi to miminko chybí, stýská se mi. Je hrozný, že už nemám ty chutě, nepotřebuju tolik spát, nepotřebuju tolik čůrat :( Chtěla bych další miminko, snad klidně hned, ale na druhou stranu vím, že je brzo, že bych to nezvládla. Hodně mě ten potrat vzal.

Všem děkuji za přečtení, chtěla jsem se vypovídat mezi lidma, kteří mi rozumí.

Zdravím všechny maminky i snažilky.

Že jsem těhotná jsem se dozvěděla v 5.tt. Nejdříve jsem byla v rozpacích, jelikož jsem mladá. Těhotenský test jsem si dělala 2x a 2x vyšly 2 //. Druhý den jsem šla ke gynekologovi a ten mi potvrdil těhotenství. Řekla jsem mu, že nevím určitě, jestli si ho nechám. Jenže od chvíle, kdy jsem tu malou "fazolku" viděla na UZV, tak jsem ji milovala. Bylo nádherný na sobě pozorovat, jak se moje tělo mění, aby právě ta malá "fazolka" přežila. V 7. tt jsem opět šla ke gynekologovi, že jsem se rozhodla, že si mimi nechám. Ale ten mi akorát řekl, ať přijdu tak za 3 týdny, aby bylo něco vidět. Tak jsem se ptala, jestli mám brát nějaké vitamíny a on mi řekl, že můžu, že mě nikdo nutit nebude (v tu dobu jsem už stejně baštila kyselinu listovou na doporučení mé těhotné kamarádky). Dva dny po návštěvě doktora jsem začala špinit. Šla jsem do nemocnice a tam jsem za 2 dny potratila. Nikdy nezapomenu na tu noc, kdy jsem měla silné bolesti, kvůli kterým jsem nemohla spát. Sice mi píchla sestřička injekci, ale to mě bolel jak zadek, tak břicho. Vím, že jsem ležela v posteli a držela si bříško a v duchu prosila to miminko, aby mě neopouštělo. Jenže brzo ráno jsem šla na záchod a šly ze mě velké kusy :( Na tom záchodě jsem se složila. Věděla jsem, že je zle. I když se mi v tu chvíli hodně ulevilo - skoro mě přestalo bolet břicho - tak mě hrozně bolelo srdíčko. Celý den jsem v nemocnici probrečela. V poledne jsem šla na sál. Včera to byl týden :( Hrozně mi to miminko chybí, stýská se mi. Je hrozný, že už nemám ty chutě, nepotřebuju tolik spát, nepotřebuju tolik čůrat :( Chtěla bych další miminko, snad klidně hned, ale na druhou stranu vím, že je brzo, že bych to nezvládla. Hodně mě ten potrat vzal.

Všem děkuji za přečtení, chtěla jsem se vypovídat mezi lidma, kteří mi rozumí.