není nic špatnýho na tom, že neskáčeš radostí do stropu. Každá ženská prožívá těhotenství po svém. Nikde není psáno, že ta, co je šťastná jak blecha od první gynekologické kontroly, protože dítě už pět let pečlivě plánuje, je lepší máma, než ta, které se dítě přihodilo neplánovaně a ona se s tím celé těhotenství srovnávala.

Já byla těhotná 4x, pokaždé plánovaně, 2x jsme o miminko přišli. Když to nasčítám, byla jsem těhotná celkem 105 týdnů a jen 2 týdny jsem si to užívala. Dneska mám doma prvňáčka a školkovou princeznu a upřímně řečeno, těhotenství bylo to nejhorší, co jsem v životě zažila, rodit bych šla klidně znovu, ale těhotná už nikdy být nechci.

Podle mě nemáš ve své mámě absolutně žádnou psychickou podporu. Jenže tvoje dítě také ne. Ty jsi depresivní a ona taky. Ale je to tvůj život. Těhotenství je krásné životní období a jednou by tě mohlo mrzet, že jsi si ho neužila. Podle mě bys měla sama už kvůli dítěti vyhledat dobrého psychoterapeuta s radou, jak se naladit na to pozitivní a jak si život užívat. A dále, jak komunikovat s tvou depresivní matkou asertivně.

Juj ty máš tedy v mamince podporu:00:  Promiň já musela. I když má samozřejmě i pravdu a ano stát se může cokoliv, ale tohle se prostě neříká. Tohle bych prostě své dceři a ani nikomu jinému neřekla.

Jinak neboj, není nic nenormálního, že těhotenství nějak neprožíváš a nerozplýváš se v obchodech nad dupačkama a tak dále. Možná se to v tobě zlomí až při prvním kopanečku, nebo až po porodu. 

Takže klídek, maminku vůbec neposlouchej akorát tě stresuje, věř příteli, klidně buď dál pověrčivá ( to já jsem totiž byla taky :-) )  

AHoj,

hlavně si nezačni myslet, že jsi divná nebo třeba špatná matka. Sama jsi psala, že jsi pesimista a že to máš jako obranný reflex. Já o první mimčo přišla a u toho druhého jsem pak taky počítala se vším. Je pravda, že spíš než pesimista jsem realista a chtěla jsem mít vše připravené, takže jsem do porodu měla kočár, vypráno, vyžehleno. Ale je pravda, že jsem se u těch malých věcí nerozplývala, nežvatlala apod. Prostě jsem to brala tak, že to je. A i tak své dítě vychovávám. Miluju ho nade vše, ale žádné žvatlaní, rozmazlování, prostě ho beru jako normálního člověka, co mi přibyl do rodiny. Teď jsem těhotná podruhé a to těhotenství prožívám úplně stejně. Někdy bych řekla, že už mne to obtěžuje. Už to chci mít za sebou, abych se mohla normálně hýbat atd.

Takže buď v klidu a vše prožívej tak, jak potřebuješ ty. Je to tvoje tělo, tvoje duše, tvoje psychika. Zní to blbě, ale ty se s tím vším, co těhotenství přináší, musíš vyrovnat sama. A pokud máš partnera, který tě podporuje a chápe, tak to je jedině dobře.

Hlavně to všechno zvládni a zkus se co nejméně stresovat.

Tak já ti přidám jiný názor :€s€: Mě to taky nebralo, a to jsem ještě o chlup starší než ty. Těhotenství jsem vzala tak nějak racionálně a začala spíš tak jo jsou tam dvě čárky, když bude pokračovat vše dle plánu, co je potřeba zařídit - vzato hodně rozumově - žádné šílenství a vystavování x-počůraných testů do dálnice. Těhotenství proběhlo tak nějak mimichodem, asi i kvůli tomu, že na mě nebylo dlouho nic vidět - ještě v pátém měsíci jsem měla téměř ploché břicho a těhotně vypadal kdokoliv jiný než já, takže tak *smile* takové to užívání těhotenství jsem měla asi jen jeden měsíc, protože od 8. měsíce (podotýkám, že jsem měla spíš menší břiško) jsem nevěděla jak si lehnou, sednout, přišla jsem si jako neforemný kolos (jen v mých očích, ostatní vždy tipovali těhotenství o 2 měsíce pozadu) a spíš už jsem toužebně očekávala porod.

No a nejsem ani ta miminkovská maniačka (už jako malou mě panenky moc nebraly *smile* ) a navíc malý hodně často plakal kvůli nafouklému bříšku a taky to nebyl žádný spáč, takže se ze mě a z manžela stali zombíci *smile*  ale neboj přehoupl se rok a z našeho loupežníka je ten správný parťák na procházky, výlety i doma chce pořád s něčím pomáhat a je s ním hlavně sranda - často se směje i neuvěřitelným věcem a jeho smích je nakažlivý *smile* tak hlavu vzhůru, prožívej to tak, jak to cítíš ty, a nenech si namluvit něco jiného :a: