... až tak moc mě to nebere

Poprvé mi biologické hodiny začaly mlátit někdy, když mi bylo tak 21... přítele nebo něco tomu podobného jsem tehdy měla, ale nenapadlo mě, že bych to "mlácení" měla zrealizovat. :-)

Podruhé to bylo někdy kolem 25, už jsem žila nějaký ten pátek s partnerem, plánovali jsme budoucnost a tak otázka dítěte nebyla tak úplně mimo mísu, nicméně jsem si říkala, že ještě není ta správná doba.

Ta správná doba nakonec nenastala ni teď, kdy je mi 26. Po dítěti jsem začala opět toužit, ale stejně tak jsem toužila po své motorce, kterou jsem si práve koupila a začala splácet. Nebo po nové, naprosto dokonalé růžovo-bíle helmě. :-D A když už jsem nějakou dobu fňukala, tak přišel partner a řekl tak teda ano. Nakonec jsem to byla já, kdo ho "odrazoval" že bude muset splácet moji motorku atd... No a ono se to v listopadu 2016, po dvou měsících povedlo...

Aktuálně jsem 13+4, jelikož nejsem zrovna hubená, tak mi už docela vylezlo břicho, zítra mě čeká screening, ale já pořád nějak nevím. Dítě jsem vždycky chtěla a upřímně se těším na dobu, kdy už to bude umět chodit a trochu mluvit a budeme spolu chodit na výlety a na hříště a jezdit vlakem za babičkou a dědou, kteří žijí na druhé straně republiky.... Ale těhotenství samo o sobě teda nic moc. Ne že by mi bylo nějak zle. Kupodivu mi bylo špatně někdy první 2 měsíce, kolem Vánoc, ale žádná hrůza. Na zvracení celé dny, ale nezvracela jsem ani jednou, děsná únava, trochu přetočené chutě, ale po Silvestru to nějak přešlo a po téhle stránce je mi dobře. Unavená jsem pořád, ale už to není každý den, ale jedou tak a podruhé jinak.

Možná se teď budu trochu rouhat, ale já nějak nemám radost z toho že jsem těhotná. A nebo to prostě tolik neprožívám. Nevím co si z toho vybrat. Prostě jsem neskákala radostí do stropu, když jsem uviděla na testu dvě čárky. Prostě jsem si řekla : hm, jsem těhotná. Možná je to tím, že mám strach a nechci si to moc přopouštět. Když jsem to oznámila rodičum, tak mi mamka hned říkala abych se na to moc neupínala, abych si hlavně nenechávala dělat fotky z ultrazvuku a moc se netěšila, kdyby to náhodou dopadlo špatně.

Takže byť si ten strach samotný nepřipouštím, tak podvědomě se pořád bojím aby to bylo všechnno OK. Možná to žačalo tím, že jsem měla vola doktora, který mě při prvních dvou prohlídkách akorát řekl že jsem těhotná a že je to těhotenství vitální a hned mě pakoval z ordinace. To jsem si řekla že teda ne a našla jsem si nového doktora, který je teda skvělý, ukázal i pustil mi srdíčko, kde to má hlavu, ruce, nohy. Takže dítě je v pořádku, já to vím, ale takovou tu nefalšovanou radost nemám. Jsem děsný pesimista a vím, že když se na něco moc těším, tak to nikdy nevyjde. Takže je to možná takový můj obraný reflex. Ale přitom vím, že to není úplně dobře a opravdu bych se chtěla těšit. Myslela jsem si, že po prvním screeningu to bude už dobré, ale stát se může kdykoliv cokoliv i potom.

Zítra mě čeká první screening. Docela se bojím že bude něco špatně a ikdyž jsem i s touto variantou smířená, nechtěla bych to. :-( A to mě ještě před tím čeká kolposkopie, protože mám změny na čípku, už dlouhodobě, ale ten ex doktor to zanedbal. Možná se víc děsím té kolposkopie. :-D Už jsem na ni jednou byla, vím co mě čeká, ale nesnáším normální gynekoloické prohlídky, natož pak tohle a kort když jsem těhotná! A to jsem si myslela že v těhotenství se prohlídky se zrcadly nedělají. :-D

Pokud jste některá dočetla až sem, tak děkuju za přečtení. Možná jsem divná, ale třeba se tady najde některá, která to má stejně jak já. Na partnera si stěžovat nemůžu, podporuje mě, pořád říká že bude vše OK, nejraději by už zařizoval dětský pokoj, ale já, koza pověrčivá, chci počkat. Možná jsem to jenom potřebovala někomu říct, protože kamarádek moc nemám a s mamkou se o tom moc bavit nejde. V její době se s těhotnýma tolik "ne*rali", nebyly žádné ultrazvuky a když to nevyšlo, tak to prostě nevyšlo. Takže mám trochu pocit, že když si na neco postěžuju, tak ji to připadá, že to moc prožívám.

Tak uvidíme jak to zítra dopadne.....

Zdravím SFV650