Taky se mi zdá, že toho trápení je nějak moc a že když se svěřím s tím svým tak i v okolí se najednou objeví další a další duše, které už to mají za sebou. Bylo to tak vždycky anebo je ta dnešní doba tak složitá?
Bude mi v létě 31 a nikdy jsem neřešila věk. Až teď si říkám, jestli fakt nebylo lepší přijít o ty zážitky a mít zdravé dítě. Ale asi každý má svůj osud a i s tím špatným se musíme smířit a jít dál.
Dívala jsem se na tvůj blog, už jsi měla krásný bříško... Proč nám vlastně tělo nedá najevo, že je něco špatně? Protožě bychom se to snažili napravit a zachránit a ono nechce aby se to zachraňovalo, protože by to prostě nebylo dobře?
Jasně jít dál, užívat si, že máme doma super chlapy, kteří nás podporujou a drží nad vodou a těšít se na to další těhu. Určitě to vyjde. Držím ti pěsti a ať příští rok už vozíme!!!

Právě tak...
To první je poprvé to se zvládne. Ale ten strach při tom druhém. To hlídání.... Jestli já budu ještě těhu, tak tam půjdu snad až v 2.trimestru.... Hrůza... Proč zrovna my? Statistiky jsou strašný tak jako tak, 25%, ale nikde jsem nevyčetla kolik je těch zamlklých. Říkala jsem si, že mě to nemůže potkat, i tak jsem se bála...
No jo, bolí to, strašně. Ale možná lepší takhle, než mít miminko postižené, nebo se o něj nemoci starat a tak...

To preventivní říkání si, že to nedopadne a ať už je po všem chápu. Jsem na tom ve většině případů obdobně, vždycky počítám s tou horší variantou a s tou jsem "počítala" i u toho prvního těhu. A ono nedopadlo, ale stejně to, že si uvědomuju i ty špatné možnosti mě nepřipraví na to, že by se to ve skutečnosti mohlo stát.
Teď jsem se vrátila od svého nového gynekologa (změna pouze kvůli přestěhování, mít gynekologa ve městě vzdáleném 25km, když žiju v krajském je v určitých chvílích fakt na prd) a ten mi dodal naději. Všechno mi to tak krásně lidsky a šetrně popsal. Byl velice chápavý, což mě překvapilo a že pokud zjistíme příčinu, uděláme všechny kroky k tomu, aby se to neopakovalo a pokud ne (jako že bohužel většinou se příčina nezjistí), tak uděláme všechno pro zdárný průběh taky. Překvapilo mě, že až 50% začínajících těhotenství takhle končí. Statistiky nejsou horší, jen diagnostika je lepší. Dřív to byla opožděná MS, teď už se na těhotenství přijde v úplném začátku...
Jen mě dostalo to, že v nemocniční zprávě mám to umělé přerušení těhotenství, i doktor se divil a ptal se, proč jsem tam šla... Tak jen se bojím, aby neudělali chybu. Vždyť já nechtěla o mimíska přijít, já si ho moc přála. Včera večer, jak jsem sama nad tou nemocniční zprávou tak přemýšlela, tak jsem nemohla vůbec usnout.....
No, a teď jsem až do konce měsíce na neschopence s vycházkami bez omezení. Chce to pohodu a ten druhý pokus nám 100% vyjde!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! :-) :h:

Já vím, nemá smysl se v tom šťourat, už je to pryč a nic se na tom nezmění. Já si v nemocnici taky připadala, jako bych tam přišla na "chtěný potrat" a přitom to byla ta cikánka vedle, neee já!

To mě mrzí, že víš, že mohlo být všechno úplně jinak, kdyby se vědělo o té srážlivosti. Ale co my víme. Třeba to prostě takhle má být, takhle je to správně. Všechno má svůj význám a nic se neděje bezdůvodně. Ale i tak to od té sestřičky nebylo zrovna moc profesionální ti říct, že máš co jsi chtěla, i kdyby to nebyla revize...
Důležité je, že víš, kde byl problém a na ten jsi se zaměřila a za chvíli už budeš bezproblémová těhule až do konce :e): :h:

Přesně tak, chce to myslet hlavně na sebe a užívat si život. Na brusle už se taky těším, ale těch dnešních -10... To si ještě chvíli počkáme.

Ještě se zeptám, marodila si po zákroku?