Miminko to nezvládlo...

Petullino, děkuju za zprávu. Je nás tolik, které to prožily. Prý na 50porodů vychází jedno nenarozené mimi... My uvidíme, jak to dopadne s tím snažením. Prostě se jen budeme milovat jako vždy a uvidí se :-)
Každé, která má za sebou samovolný potrat anebo zamlklé těhu mooooc moc přeju, aby to vyšlo. To, že víme, že otěhotnět můžeme je veliký plus. Prostě se to tenkrát nesešlo správně, ale chce to věřit tomu, že teď už to vyjde :-)

Hani, děkuju za podporu. Už se v tom neutápím, už o tom dokážu i mluvit. A ke svému údivu zjišťuju, že je to docela "běžná" věc. Tolika holkám se to stalo - jen se o tom prostě nemluví. Já až dosud neznala nikoho, kdo by potratil. A když o tom mluvím, tak mi všichni jen přitakávají, že jim anebo někomu z příbuzenstva se to přihodilo také. Možná se nám zdá, že je to nespravedlivé, ale možná je to neskutečně spravedlivé. Miminka se nevyvíjejí správně a tak to příroda sama zařídí. Je to jednodušší, než později udělat to rozhodnutí sama. Nechat si postižené dítě?
Neznamená to, že tímhle to všechno přeju a nevzpomenu si a nezabrečím si. Ale život jde dál. Proč já? Protože to tak mělo být a já to zvládnu.
Upřímně, do dalšího snažení se mi momentálně nechce. Necítím se na to být znovu těhotná. Počkám ty tři měsíce a pak se uvidí. Teď jsem důležitá já. Já musím být v pohodě aby i miminko bylo v pohodě a hlavně z lásky a ne z bláznivého snažení :-)

Moc moc přeju, aby vám to do třetice všeho dobrého vyšlo. Zapomenout se nedá, ale určitě to chce se v tom neutápět. Stává se to často, ale pokud je to takhle v začátku, je to určitě malinko jednodušší to přijmout. Co jsem četla, tak každý doktor říká něco jiného. Většinou radí 3 měsíce počkat, jindy zase že je vše čisté a připravené okamžitě a další, že tělo samo uzná za vhodné, kdy se zadaří. Těžko říct, každá jsme jiná, každá máme jiné důvody proč to nevyšlo...
Neboj se a věř, že všechno dobře dopadne. A brzy si už budeme psát o tom, jaké kočárky si vybereme :-)

ahoj, moc mě vždy potěší, když mi někdo odepíše, člověk má hned takovou radost, mám tady takovou podporu, v blízkém okolí tím nikdo neprošel, tak nemám s kým o tom mluvit, napsala si to úplně přesně, zažít revizi je hrozné, natož když já 2x, byla se mnou na pokoji holka asi 24 let a že se na mimi ještě necítí, přítel jí volal jestli teda na to jde, no děs, šla, pak když se probrala tak moc brečela, je hloupá, mohla mít zdravé miminko, co já bych za to dala. bylo mi také hrozně, nesnáším nemocnice, také sem měla strach aby to udělali dobře, abych mohla mít ještě vůbec někdy mimi, naštěstí si dali záležet, podruhé sám pan primář, to víš já po zkušenostech všem dokrotům nevěřím, už mám i jiného gyn. dr od doktorky sem přešla k doktorovi a sem spokojená. Ale člověk fakt musí jít dál a věřit že jednou to musí vyjít. mě by nikdy nenapadlo, že se mi to může stát a stalo 2x. Sou tu holky co otěhotněli brzy po revizi a maj mimi, ale já radši a manžel sme chtěli počkat. Po 2 revizi mám za sebou plno vyšetření , které sem si vyžádala, beru dvoje vitamíny co mi doporučili a počkali sme ted 5 MS, takže tento měsíc zahajujeme snažení, tak doufám, že do třetice všeho dobrého , pokud by to zase bylo špatné, plánuji změnit práci, kde nejsem už delší dobu spokojená a asi mi to loni nepřidalo a počkali by sme třeba i rok, uvidíme. Tak at ti to rychle utíká a můžete se začít snažit.

Znám to. Známí a kamarádi jsou ohleduplní, ptají se jestli něco nepotřebuješ, říkají že to bude OK. Ale oni nepochopí, jak člověku je, oni to nezažili. Pamatuju si jak kolegyně měla během těhotenství problémy a její maminka to strašně prožívala a bála se. A ta stejná paní mi řekne, že to bude dobrý, že to přebolí - jen tak mezi řečí, jako by to bylo něco normálního. Rodina i přítel - všichni jsou velká opora, ale mně je "nejlíp", když se vypovídám tady na internetu někomu, kdo to zná. Kdo ví, že i přesto, že to byl jen zárodek tak to moc bolí na duši.
A jak vyšly všechny ty testy? Pokud jsou v pořádku, musíš věřit tomu, že to vyjde a jak pořád opakuju, hlavně to být v pohodě!!! Odjeďte někam pryč na dovču a užívejte si jeden druhého. Pokud cítíš, že je dobré počkat, určitě je to pro tvé tělo správné.
Jaké bereš vitamíny? Já jdu na kontrolu zase až posledního března, teď dodržuju šestinedělí a stále jím kyselinu listovou. Ale pak bych po domluvě s dr. přešla třeba na ten femibion. A víš co, je mi jedno, že je drahý - jde přeci o naše miminka a já pro to své chci to nelepší...
A přebolí to, uvidíš. Chce to myslet i na jiné věci než jen to, že chceme otěhotnět, být zase "normální".
Dneska mám zkoušku ohněm - přijde kamarádka se čtyřměsíční holčičkou - ale já se na ně mooooc těším :-)

už sem ti psala a ono se to neodeslalo, ach jo, nás pochopí jen ten, kdo tím také prošel, fakt, každej utěšuje ale to moc nepomůže. Pokaždé sem měla z toho zákroku strach, aby se něco nezkomplikovalo a já mohla ještě někdy otěhotnět, hodně záleží i na doktorech. to tam byla se mnou holka co se ještě necítila mít mimi, tak šla na to dobrovolně a ještě za to musela platit no děs, nějak sem jí nepochopila, pak to hodně obrečela, mohla mít zdravé miminko, určitě toho bude litovat. bylo jí 24, přítele má. Ale je to její věc, že. Jjinak sem byla na genetice a hematologii, trochu problém s krví ale nakonec mám hodnoty na trombofilii v normě, doporučili mi femibion 800 a acidum folicum - kys.listová, dřív sem si sama koupila GS mamavit a zbytečně, 2x sem o mimi přišla. To sem pila i ten čaj od Jukla a taky nepomohl. Uvidíme jestli to do třetice vyjde. Co ti budu povídat, švagrová má ted miminko, moc jim to přeju, ráda si ho pochovám, ale štve mě, že já nic, už sem mohla mít tříměsíční a nemám nebo ted v květnu čekat jiné a zase nic , je to těžké fakt, nedá se zappmenout, tak se drž a zase si někdy napišem, pa.

Já otěhotněla náhodou... Nebrala skoro rok antikoncepci, ale s miminkem jsme ještě chtěli počkat, tak jsme si dávali pozor. No a najednou to tady bylo. Hned jsem šla k doktorovi a byla strašně šťastná. Je mi 30 a šlo to takhle hladce.... A pak ta rána.... Teď si říkám, že to byla asi nějaká obstarožní spermie, která se k tomu mému již vysloužilému vajíčku dostala tak nějak náhodou... Příště už se budeme víc snažit a nebudeme si dávat pozor a k vajíčku se dostanou opravdu jen ti nejlepší a ne jen nějací zbloudilci :-)
A takhle tomu věřím. Budu si užívat, najedu už teď na zdravější životní styl a moje tělo bude pěkně připravené a budeme se milovat až se nám bude chtít a prostě to nějak dopadne. Uvidíme, co mi řekne doktor, vitamínům a doplňkům stravy se v malé míře bránit nebudu...
Je to pár dní... A já jsem v pohodě. Stelinku jsem oplakala, ale ona přijde zase nová Stelinka, anebo třeba Šimůnek :-)
A tobě a mimískovi přeju jen to nej a ať je vám pořád krásně

Je to zvláštní, že těhu zamlkne a místo aby nám tělo dalo najevo, že je něco špatně, tak je nám "báječně". Já už 14dní předtím, než mi doktor potvrdil, že mimísek to nezvládl, jsem měla takový zvláštní pocit, že něco není tak jak má být. Vsugerovat myšlenkou se to snad nedá, protože co jsem si přečetlo o možnosti zamlklého těhotenství, byla jsem přesvědčená, že to je můj případ. Nevím, jak jsem to mohla vědět. Nechtěla jsem, aby se to stalo, dávala jsem na sebe pozor a stejně. Prostě to tak mělo být.
Zatím jsem doma, takže jsem hrdinka a nepřipouštím si, že by mě kočárky a miminka mohly rozhodit. Ale kdo ví, až půjdu za týden zase do práce. Ty soucitné pohledy.... To je snad ještě horší než vidět ta miminka.
Já se na další MS těším. Tím uvidím, že je vše zase OK, počkáme pár měsíců a pak se uvidí co pro mě osud přichystal :-) Osobně věřím tomu, že nejpozději do listpadu 2011 budu i já mamina :-)
Tobě přeji, aby tě to tolik nebolelo a aby miminko prospívalo a v červnu se těším na fotečky. Na den dětí to máš super termín!!! :-)

Takovéhle příběhy je potřeba slyšet :-) Jednou to nevyšlo, ale to neznamená, že to nevyjde podruhé. Už se nezabývám myšlenkou, co když to podruhé nevyjde... Nemá to smysl. Nikdo neví, co se stane, tak proč myslet hned na nejhorší?
Revize je strašná věc, neosobní přístup v nemocnici, to bezmyšlenkovité poslechnutí nemocničního personálu. Doktor mě vyšetřuje... No a co? Druhý doktor si přišel pokecat a sestra šla kolem tak se zastavila na ultrazvuku. Co na tom, že tam leží jeden chudák, který neví co se děje, má roztažený nohy a doktor ve mně šťourá ultrazvukem... Tady si nechte věci, dejte to na jedno ramínko a čekejte... Čekám. Tady si lehněte a vemte si diazepam. Poslušně polykám. Na co je vlastně diazepam? Nepotřebujete vodu? Ne, už jsem ho spolkla i bez vody. Ne tak cikánka vedle, která jde na regulérní umělé přerušení těhotenství a za dveřmi pokoje už na ní volá malý klučík s tátou... A pak ten šok na sále, když se sestřička pohoršovala nad tím, že jsem přišla od svého gynekologa na revizi a nemocniční gynekolog mě napsal na umělé přerušení těhotenství... Je mezi tím rozdíl? Stejnak to všechno vezmou pryč... Byl mimísek už mrtvý anebo měl nějakou anomálii jak se píše ve zprávě? Nikomu se nic neřekne.... A pak už jsem se klepala na sále, nohy rozažené, byla mi zima a po tvářích mi tekly slzy jak hrachy... Anestezioložka mě jemně chytla za ruku a jen řekla, že už jsem ten den čtvrtá, která jim tam pláče a co má ona pak dělat doma, když si na nás všechny vzpomene... A pak jsem citila jak se mi ulevuje, jak je mi všechno jedno, přestala mi být zima a přestala jsem se klepat a těšila jsem se že usnu.......... První mé probuzení proběhlo nečekaně, jako probuzení ze sna, kdy jsem chtěla volat na sestru, jestli to doktor udělal. Jestli už je opravdu po všem, protože se všichni mýlili, protože moje miminko mi nikdo nesmí vzít... A pak jsem přicházela k sobě a uvědomila si, že je po všem.... Byla jsem tak oblblá, že jsem začala plakat až druhý den ráno. Celý den.... Jediný den. Od té doby už se dívám jen do budoucna a beru to jako zkušenost, kterou bych raději zapomněla, ale musím se přes ni přenést a být i tak šťastná.

Příroda je mocná, taky věřím, že ví co dělá a doufám, že ví, že příště už mi musí být nakloněna :-)

Taky se mi zdá, že toho trápení je nějak moc a že když se svěřím s tím svým tak i v okolí se najednou objeví další a další duše, které už to mají za sebou. Bylo to tak vždycky anebo je ta dnešní doba tak složitá?
Bude mi v létě 31 a nikdy jsem neřešila věk. Až teď si říkám, jestli fakt nebylo lepší přijít o ty zážitky a mít zdravé dítě. Ale asi každý má svůj osud a i s tím špatným se musíme smířit a jít dál.
Dívala jsem se na tvůj blog, už jsi měla krásný bříško... Proč nám vlastně tělo nedá najevo, že je něco špatně? Protožě bychom se to snažili napravit a zachránit a ono nechce aby se to zachraňovalo, protože by to prostě nebylo dobře?
Jasně jít dál, užívat si, že máme doma super chlapy, kteří nás podporujou a drží nad vodou a těšít se na to další těhu. Určitě to vyjde. Držím ti pěsti a ať příští rok už vozíme!!!

Právě tak...
To první je poprvé to se zvládne. Ale ten strach při tom druhém. To hlídání.... Jestli já budu ještě těhu, tak tam půjdu snad až v 2.trimestru.... Hrůza... Proč zrovna my? Statistiky jsou strašný tak jako tak, 25%, ale nikde jsem nevyčetla kolik je těch zamlklých. Říkala jsem si, že mě to nemůže potkat, i tak jsem se bála...
No jo, bolí to, strašně. Ale možná lepší takhle, než mít miminko postižené, nebo se o něj nemoci starat a tak...

To preventivní říkání si, že to nedopadne a ať už je po všem chápu. Jsem na tom ve většině případů obdobně, vždycky počítám s tou horší variantou a s tou jsem "počítala" i u toho prvního těhu. A ono nedopadlo, ale stejně to, že si uvědomuju i ty špatné možnosti mě nepřipraví na to, že by se to ve skutečnosti mohlo stát.
Teď jsem se vrátila od svého nového gynekologa (změna pouze kvůli přestěhování, mít gynekologa ve městě vzdáleném 25km, když žiju v krajském je v určitých chvílích fakt na prd) a ten mi dodal naději. Všechno mi to tak krásně lidsky a šetrně popsal. Byl velice chápavý, což mě překvapilo a že pokud zjistíme příčinu, uděláme všechny kroky k tomu, aby se to neopakovalo a pokud ne (jako že bohužel většinou se příčina nezjistí), tak uděláme všechno pro zdárný průběh taky. Překvapilo mě, že až 50% začínajících těhotenství takhle končí. Statistiky nejsou horší, jen diagnostika je lepší. Dřív to byla opožděná MS, teď už se na těhotenství přijde v úplném začátku...
Jen mě dostalo to, že v nemocniční zprávě mám to umělé přerušení těhotenství, i doktor se divil a ptal se, proč jsem tam šla... Tak jen se bojím, aby neudělali chybu. Vždyť já nechtěla o mimíska přijít, já si ho moc přála. Včera večer, jak jsem sama nad tou nemocniční zprávou tak přemýšlela, tak jsem nemohla vůbec usnout.....
No, a teď jsem až do konce měsíce na neschopence s vycházkami bez omezení. Chce to pohodu a ten druhý pokus nám 100% vyjde!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! :-) :h:

Já vím, nemá smysl se v tom šťourat, už je to pryč a nic se na tom nezmění. Já si v nemocnici taky připadala, jako bych tam přišla na "chtěný potrat" a přitom to byla ta cikánka vedle, neee já!

To mě mrzí, že víš, že mohlo být všechno úplně jinak, kdyby se vědělo o té srážlivosti. Ale co my víme. Třeba to prostě takhle má být, takhle je to správně. Všechno má svůj význám a nic se neděje bezdůvodně. Ale i tak to od té sestřičky nebylo zrovna moc profesionální ti říct, že máš co jsi chtěla, i kdyby to nebyla revize...
Důležité je, že víš, kde byl problém a na ten jsi se zaměřila a za chvíli už budeš bezproblémová těhule až do konce :e): :h:

Přesně tak, chce to myslet hlavně na sebe a užívat si život. Na brusle už se taky těším, ale těch dnešních -10... To si ještě chvíli počkáme.

Ještě se zeptám, marodila si po zákroku?

Já jsem fyzicky taky v pořádku. Břicho bolí jen jako při MS, takže to se dá. V práci stejný - musela jsem to říct, když jsem dala výpověď a pak jsem prosila ať mě kvůli těhu vezmou zpátky. A k doktorovi jdu až 31.3., takže až do té doby marodím. A taky jsem ráda. Takovéhle zprávy se rychle nesou. Rychle se na malém městě roznese, že jsem těhu a ještě rychleji, že nejsem. A já se necítím na ty soucitné pocity a dotazy, jestli jsem OK, jaké to bylo a jestli mi můžou pomoct. Tak jsem ráda, že jsem si doktorovi vůbec nemusela říkat a sám mě nechal doma. Sice je to dlouho, ale já jsem ještě nikdy na neschopence nebyla, takže si to teď "zasloužím" :-)

Januliko, u nás doktor neviděl ani tu cystu z posledně... Jako bych to ani nebyla já, co na tom monitoru vidím.... Přesně vím, kdy jsem si říkala že je něco špatně. To ticho, ta vrása na čele, dotaz kdy jsem u něj byla naposledy a že "je to blbý" - to nejde říct jinak než že to je blbý? A já si myslela, že chodím k profesionálovi... Tak jsme dvě, kdo bude muset tři měsíce čekat, třeba nám to bude milejší, když to nebudeme táhnout samy...

Já taky nekrvácela ani nějaké bolesti břicha jsem neměla a občas jsem měla i raní nevolnosti, ale pak najednou nic, vnitřně jsem nějak poznala, vycítila že něco asi nebude v pořádku nevím proč jsem takový pocit měla ale asi to ženská nějak vycítí nebo nevím jak to vysvětlit. Byla jsem v 7 týdnu u doktora a on srdíčko neviděl ale říkal že se může ještě ukázat, jistý si však nebyl, pak jsem byla v 8 týdnu u takové doktorky doktor tam zrovna nebyl, nevím jak tu doktorku nazvat, sprostý slova tu psát nechci ani to nemám ráda, ale ta když se koukala na ultrazvul koukala jako vejr a pak z ní vylezlo že snad možná něco jako srdíčko tam vidí a že plod je nejmíň o 14dní měnší, to už se mi nohy podlamovali, říkala že mám počkat 14dní že se pak uvidí, jenže mi to nedalo spát a šla jsem ke svýmu doktorovi už za týden no a ten už řekl že miminko to nezvládlo. Byl to hrozný pocit. Všem co se taková událost stala přeju aby brzy přivedly na svět krásná zdravá miminka. Držím pěsti.

Je hrozný jak se k tomu někdy ten zdravotnický personál postaví. Jen další kus, no bóže, tak příště to vyjde a když ne příště tak pak. Můj pan doktor taky koukal, šťoural, mračil se... No jo, asi se připravoval jak mi řekne tu blbou zprávu. A já na ní čekala už 2 týdny. Taky jsem to nějak tušila. Zvláštní. Ani nevím, co teď cítím. Nejsem hysterka, stresové situace zvládám, vybrečím se a jdu dál. Ale tohle je tak nějak jiný - je to moje dítě i když má jen nějaký ten centimetr...
Jsem zvědavá, jaký kus budu zítra a snad tam nebude moc maminek - na pokoj mi je snad nedají... :-)
Januliku a kolik ti je? Já jsem si říkala, že už jsem v té hranici, kdy už je to prostě složitější a rizikovější. V létě mi bude 31 a bylo to moje první těhu... Snad do roka a do dne. Když to slyším, tak snad každý s tím má zkušenosti. Doba je holt taková blbá...

Ahoj v červnu mi bude 27, ale asi na věku nezáleží, znám i mladší holky co se jim stala tahle událost. No ale pořád si říkám že je lepší když člověk neví co to bylo , že to byla jen malinká neviná fazolka i když už to bylo mou součástí, než když pak musí některá porodit miminko ani se mi to nechce psát ty určitě budeš vědět co myslím. Můžu se zeptat od kud si?

Myslela jsem si, že to spíš postihuje starší maminky... Ale ony se trápí i dvacetiletý slečny. Je to fakt na prd. Je to hrozný říct, ale přesně tak, fakt lepší takhle maličký než porodit a přijít o to. To si vůbec nedovedu představit a určitě to chce hodně síly. Jsem z ČB...

Držím palce ať všechno dobře dopadne!!!
Víš, já jsem si říkala, že když nekrvácím a nic nebolí, že se přeci nemůže nic stát. Proč je mi tak "dobře" a ve mně je mrtvý mimísek? Jsem 8 plus 4 a zítra budu "nic".... Třeba se jen spletl - třeba jsem těhotná kratší dobu... Tohle všechno se mi dopoledne honilo hlavou... A pak to začlo. Rozhodnutí, že půjdu do jiné nemocnice, obvolávání, rušení, co si vlastně mám vzít s sebou? Jak dlouho to trvá? A teď jen ležím v obýváku na gauči a čtu na netu o missed ab.... Asi si dám svou první kávu za posledních pár týdnů...

taky jsem měla tyto myšlenky,vyšetřovaly mě na konec 3 doktoři i s primářem,já tomu prostě nevěřila ,že to těhu zkončilo

Nejhorší je to asi do té doby, než to všechno skončí. Teď už je po - nic se s tím nedá dělat, nikoho jsem nepřemluvila, že se spletl. Vyrovnávám se s tím a posouvám se zase dál. Přeci se nepřilepím k jednomu špatnému bodu :-)

Ahoj Andrejko. Máš pravdu, později,když už se musí miminko i porodit je to daleko horší. Určitě je jednodušší to vstřebat, když jsem vlastně nic necítila. Jen jsem podle MS a první kontroly na gyndě věděla, že jsem těhotná... Už tenkrát, když mi pan doktor řekl, že tam je "žloudek" jsem si říkala, co asi je v tom žloudku. No a ono prostě už nic není. Ale chce to jít dál. Všechno co se děje se děje pro to, že se to má dít.
Dneska si dám horkou vanu, objednám nám dobrou pizzu ať zítra neumřu hlady.
A v pondělí mě snad pustí na tu dovolenou, abych myslela na jiné myšlenky...
Děkuju moc za podporu.

Moc je mi to líto, že sis tuhle smutnou událostí také musela projít. Také mmě připadá, že je nás tady pořád více. Já jsem měla těhotenství s prvním miminkem hodně komplikované už ve 4 týdnů těhotenství jsem musela na laparoskopii, kdy si lékaři zaměnili cystu s těhotenstvím a mysleli si, že se jedná o mimoděložní těhotenství. Miminečko se i přesto všechno udrželo a dnes mám nádherného zdravého chlapečka. Porod byl také hodně komplikovanýkvůli hypoxii, a nakonec skončil akutním císařským řezem, ale všechno našrěstí dobře dopadlo. Asi když to tak má být, tak to tak opravdu je. Teď u druhého miminka jsem otěhotněla hned napoprvé a řekla jsem si, že k doktorovi půjdu raději později, aby už viděl srdíčko. Nakonec ještě srdíčko nebylo vidět, ale pan doktor mě uklidňoval, že jsem mohla otěhotnět později, že je zatím vše v pořádku. Ale o víkendu to začalo slabým krvácením, které se potom více a více zhoršovalo a nepomohlo už nic ani ascorutin ani klid na lůžku. Také jsem tak nějak cítila, že něco není tak jak u prvního těhotenství a pořád jsem měla takový zvláštní vnitřní pocit, který se mi potom bohužel potvrdil. Také teď čekáme 3 měsíce, až se budeme moci zase snažit, tak se k vám také přidávám, aby mně to rychleji ubíhalo. Můj gynekolog mně doporučil 4 měsíce počkat, ikdyž jsem neměla revizi. Řekl mi, že se tak snižuje riziko, že se to bude znovu opakovat. V nemocnici mně řekli, že se můžeme snažit hned po 1. MS, tak jsem to také oplakala, protože vnitřně strašně chci a bije se to ve mně, abych to vydržela počkat. Ta mateřská touha je obrovská. Hrozně mě tenhle smutný zážitek ranil a mám ho pořád v srdci. Pořád myslím na to, že bych měla v září miminko a nedokážu se s takovou ztrátou vyrovnat, nedokážu si představit, že by se to znovu opakovalo. Proto, raději počkám alespoň do května a pak se uvidí. Moc na vás všechny myslím a přeji všem, aby jste byly brzy těhulky a netrápily se tolik... :k:

Já měla mít své miminko 10.10.2010 - takový krásný datum nám vyšel a všechno se zdálo tak bezvadný... Mně je také líto všech, které něco podobného zažily. Je toho tolik - nikdy bych tomu nevěřila. Myslela jsem, že jsou problémy s otěhotněním a pak už jde vše "hladce" a ono je pořád se čeho bát... Ale jak už jsem psala, chce to optimismus do žil, čerstvý vzduch, nějaké ty koníčky a neubíjet se tím. Pro nás to bylo miminko i když jen pár milimetrů veliké... Bylo to strašně smutné, ale je to pryč a my se musíme posunout zas o krok dál.
Musíme myslet na to, že miminko mít budeme. Trošku později, než jsme si myslely, ale bude. A bude zdravé a krásné. Já ještě žádné mimčo nemám, ale nezhroutím se z toho, že to napoprvé nevyšlo. Takový slaboch nejsem. Musíme bojovat a určitě to vyjde. Pořád tomu věřím. Vždyť naděje umírá poslední!!!
Přeji ti, ať už je ti lépe, aby ses netrápila a až bude čas dovolených tak ono to určitě samo přijde. Změna prostředí, žádné stresové zaměstnání, klid a relax.... A miminko na sebe nedá dlouho čekat!