už je to pár týdnů, co jsem se zaregistrovala. Zatím jsem Vás jenom poctivě pročítala a myslim si, že tenhle server je úúúúplně bezva:) když žencká potřebuje poradit, když se nemá komu svěřit, když se doma nudí a nemá do čeho píchnout, když si není s něčim jistá.. Jsem v 11tt a myslím si, že tahle stránka bude fajn společník přes všechny měsíce, které mám ještě před sebou. Rozhodla jsem se přidat příspěvek až teď, že jsem těhotná jsem zjistila až v 7 týdnu a jelikož jsem krvácela a měla jsem hrozící potrat, byla jsem také na pár dnů hospitalizovaná. Moc jsem se bála, protože v lednu jsem měla dost stresové období a to jsem o prckovi ještě nevěděla, i když mi to dával patřičně najevo každodenníma nevolnostma, ale já to brala spíš jako zkaženej žaludek- z těch nervů. Že bych mohla být těhotná mě samozřejmě napadlo, ale to jsem hned vyloučila, jelikož jsem krvácela a myslela jsem si, že je to nějaká poblázněná menstruace(nikdy jsem to neměla přesně na den). Šla jsem k obvodní, aby mi napsala prášky na zklidnění žaludku no a odcházela jsem jako těhule :)) byla jsem patřičně v šoku, ale šťastná. No a druhý den na gyndu, kde jsem mímo poprvé viděla-no spíš toho malinkýho kulihráška a pak už rychle do nemocnice si lehnout. Strávila jsem tam tři dny, krvácení ustalo hned první den a třetí den jsem opět absolvovala ultrazvuk a za ten týden ten prcek dost vyrostl, nevěřila jsem svým očím, že už jsou znatelné ručičky a nožičky a hlavička,dokonce byl zrovna dost akční, takže jsem viděla, jak tam sebou vesele mrská. Upřímně, chtělo se mi brečet štěstím, že jsme to překonali a malý je v pořádku a zabojoval, protože tu určitě s námi chce být:)... Tak teď jsem neustále doma -mám naordinovanej klid, odpočívám. Ani na nic moc nemám náladu, protože mě trápí nevolnosti, ale chodim nad mísu s úsměvem, protože alespoň vím, že je to malý ještě pořád mezi námi a já doufám že bude i nadále a to nejhorší máme za sebou :) Kdy jste oznámili okolí oficiálně, že čekáte miminko? A kdy nejbližším ? - Já se zařekla, že to budu s přítelem držet v tajnosti dokud nepřekleneme pověstné rizikové tři měsíce, ale nakonec jsme to nevydrželi a pár šťastlivcům to vykecali, člověk se prostě musí pochlubit a sdílet radost.

11. března jdu na další ultrazvuk, asi vezmu přítele sebou, jestli bude mít volno a poprvé uvidí mimíska, hrozně mi totiž závidí, že já jsem ho už viděla třikrát a on pořád nic :D Moc se na něj těším a asi nechám udělat i fotečku, jsem zvědavá o kolik zase povyrostl a jak se změnil- ale hlavně se modlím, aby byl po všech směrech v pořádku- to samé přeji i Vám při Vašich kontrolách ;) Trochu jsem se rozepsala a to jsem chtěla jenom jako na úvod pozdravit a "zkráceně" popsat svůj příběh...no jo:D