Nevim no, ja nejsem zastancem porodu doma, uz pro to riziko, co kdyby...Rozhodně je to ponaučení pro ostatní...

Ještě poznámku k tomu jak píšeš, že za všechno můžeme jen my. Toto je Tvůj názor. Já to beru tak jako lékař. Lékař profesionál. Zachová si klidnou hlavu. I profesionální sestra. V práci to umím, tady mě právě mrzí, že jsem to nedokázala. Ještě v autě jsem věděla co dělat - at rychle sjedou výtahem, odvezou mě na křesle či v lehátku nahoru, a já porodím. Bude tam doktor, kdyby bylo potřeba oživit - kyslík. Prostě ještě dole jsem věděla jak to chci a jak to bude. Ale totálně mě rozhodil Tomáš, který seběhl dolů a rval mě ze zadního sedadla, že si musím nahoru vyjít pěšky. A když jsme tam došli - a to jsem ji opravdu málem porodila pod schody, ale ta vidina, že tam bude doktor a kdyby něco tak pomůže /kdybych nevěděla, že mám špatný záznam ctg - tak jsme rodili samozřejmě v pd u čápa, ....a nebo ji porodím v autě a první pomoc jí poskytnu já/. Mě to totálně rozhodilo. Jejich chování.

Když si uvědomím, že může přijet matka s překotným porodem, spousta rodičů dojede na poslední chvíli.....a chovají se stejně......???? No a pak už nemluvím o těch, kteří dojedou včas, stráví v porodnici třeba i dva, tři dny a výsledkem je přidušené dítě. Postižené dítě. Hypoxie je velmi nebezpečná. Vrozených vad je málo. Mnohem více je chyb způsobených špatně vedeným porodem.

Já hodně poslouchala svoje tělo. A bylo mi zamezeno rodit. Já jedině čeho lituji je, že jsem byla z toho tak vykolejená, a už jsem ztrácela vědomí, že jsem si nedokázala říci. Tak jako moje kamarádka, spolužačka z veteriny. Byla druhorodička. Překotný porod. Jela do porodnice kam nechtěla. A začlo papírovaní, .....prostě sestře řekla, jestli na ni ještě bude sahat dá jí přes hubu. A odmítla se přestěhvat z přípravny na sál. Sestře nezbylo nic jiného než jí držet jednu nohu, doktorovi druhou nohu a Pepíčka vytlačila rovnou tam. Je fakt, že tato moje kamarádka je uplně jiná nátura. Vždycky mi říká, že si nechám všechno líbit.

Tak proto si nemyslím, že vina to je naše. Co se týče zdravotní péče tak selhala. A to zcela. Vždycky když si uvědomím co udělali - jak se chovali - takovým způsobem by neporodila opravdu ani fena. Až v klidu a v ústraní mrtvé mládě. A první pomoc??? Takovou první pomoc poskytneme my veterináři v ambulanci - např. když přišel krvácející pes , stříkala krev - čekárna, dveře, všude krev....., to byl šrumec - ruku do rány , kanyla - narkoza, ambuvak , peanem se to pokusit chytit - skoro nemožné a honem na sál.....anamneza se dělala při tom - lidí jsme se ptali..... Zrevidovat ránu......zašít.....Transfuze........Pes žije dál a v pohodě. Jo, kdybychom začli řvát, šílet, tak pes asi porafá všechny, vykrvácí, majitel omdlí , půl čekárny taky......když všude stříkala krev /pes se někde "hodně dobře" na krku napíchl/........chápeš o co mi jde???

Fyziologický porod zvládne každý. Nakonec i žena sama.
Lékař a sestra jsou tam od toho - profesionály je dělá právě to - že dokážou zvládat stresové situace.
A nejhorší je, když do jejich postupu zasáhne rutina. A to se tady bohužel stalo.
Papíry, papíry, infuze nebot jsem gbs pozitivní......ale studie na preventivní podávání antibiotik jsou různé. Pravděpodobnost nakažení dítěte je pod 1procento. A navíc vždy je toto možné řešit ještě těsně po porodu - antibiotiky dítěti a matce. Ale to je fuk....prostě zvítězila rutina.
A mě to totálně vykolejilo.
Nebot takový přístup neznám.
Do té doby jsem nebyla nemocná, nechodila po nemocnicích.
A uvědomuji si - že veterinář musí říci co bude dělat, proč to bude dělat, kolik to bude stát, jaké vyšetření bude dělat, co tím chce získat, .......komunikace, komunikace, komunikace......jen tak si získá klienty. A dobře odvedenou prací. Samozřejmě hledá s lidmi i alternetivy - každý nemá prostředky na to nejlepší, ale vždycky je cesta, jak dát svému miláčkovi maximum. A nemusí to být to nejdražší. Taky vždycky neplatí, že to nejdražší je nejlepší.

Ale je to Tvůj názor a nehodlám Ti ho vyvracet.
Toto je diskuse - a tak to má být.
Každý si má vytvořit svůj vlastní názor.
Tak nemám důvod se na Tebe zlobit.

Jo, a ještě si myslím, že osobní věci do medicíny nepatří.
Pes nemůže zato jakého má pána. Tak to říkám já. Mým cílem je zpracovat majitele tak, aby pro psa udělal maximum - i když nechce. Chápeš??? Kdybych ho trestala na psovi, tak to odnese jen pes. A to já nechci. Co tím získám??? Nic. Úblížím psovi, který za nic nemůže.

A jestli panu primáři hodně vadilo, že jsem se rozhodla pro porod doma se soukromou porodní asistentkou, ředitelkou Porodního domu u čápa, autorkou knihy - MOžnost volby, nemusel nás zato trestat tímto způsobem. že se na nás vykašlal, ačkoliv byl v nemocnici. Zvlášt když věděl, proč jsem si tuto cestu vybrala.

Prostě, mít hezký pokoj, porodní asistentku, kterou znám a které věřím, doktora za zády kdyby něco......tak to je supr porod.

Takový měla akorát naše fenka Dáša. První štěně jsem také oživovala já. Jen jsem se bála toho, že kdyby nastala situace nutnosti císaře, tak mám prodlevu do nemocnice 30minut. Ale taky jsem věděla, že císaře bych si udělala sama. Teda u Dáši.

A jedna kamarádka co znám, před 6lety ve Vrchlabí. Do vody.

Přiznám se, že osobně neznám moc maminek, co by byli spokojené. Jediné co to "trápení" během porodu vyváží je zdravé dítě. To pak se snadněji zapomene nato co se dělo a bylo v porodnici nepříjemné.

Četla jsi Doktory od Segala? Víš kolik chyb se stane v nemocnice tím, že selže lidský faktor? Dost.
Jenže já to beru tak, že jsme lidé.
A kdyby se primář Toman choval poté jinak než hyena, tak to beru. Ale hodil okamžitě vinu na nás. A druhý den když přijela paní štromerová za mnou do nymburka, a šla za Tomanem, tak nám řekla, že primář chce, aby jsme měli pocit, že nemocnice pro nás udělala maximum. Ale já jsem doktor a vím, že to tak nebylo.
Co se stalo, když jsme volali dopředu a dvakrát z auta, že jedeme a já rodím a už potřebuji tlačit, že o nás nikdo na porodnici nevěděl??? Jak to že byl v práci pan primář a ani to nevyřídil??? Chápu, že zřejmě do všeho zasáhla mužská ješitnost. To je moje domněnka. Ale možná to bylo jinak. Já nevím.
Ale jsme lidi.
A stát se může cokoliv.
Jen se to nesmí stát ze šlompáctví. Jak já říkám.

Ještě jednou se omlouvám. Kdybych ti věřila od začátku, určitě bych reagovala jinak. Jsem ráda, že jsi mě neodepsla jako jiní. Jsi tady zaregistrovaná krátce, takže asi ani netušíš, že se na tyto stránky občas napojí - nebojím se napsat - úchyl, který tu popisuje podobné hrůzy jako ty. A pak se někde v povzdálí baví, jak ho tu všichni litují. Když jsem mrkla na tvůj profil, viděla jsem, že jsi také zaregistrovaná krátce, tak jsem tě okamžitě hodila do stejné škatule. Ale přesto mi to pořád šrotovalo a hledala jsem na internetu podrobnosti. Pokud o lítost nestojíš, jistě ti neubližuje, že tě nelituji. Jak už jsem psala, pro mě není lítost to samé, co soucit (i když podle mě nestojíš ani o soucit). Jsem holt povaha, že co si myslím, to napíšu. Nedokážu být neupřímná. V životě mě pár kněží varovalo, že na tu svoji upřímnost doplatím, ale já to jinak neumím. Jestli jsem ti ublížila tím, co jsem napsala - upřímně se omlouvám. Píšu zde své názory, ale ubližovat nechci. Ještě jednou přeji mnoho síly v péči o dceru.

Eponino, vložila jsem sem Náš příběh proto, abych ukázala, že nic není jen růžové. My jsme si vše namalovali moc na růžovo. Naivně. Krásné těhotenství. Krásný porod. Máme to domluvený s paní štromerovou. Máme to domluvený s primářem. Aspon jsme si to mysleli. Sice ke konci to začínalo být zvláštní. V srpnu dali výpověd paní štromerové dvě porodní asistentky a pořád mi vrtalo hlavou, jak to chce vše zvládnout - semináře, domácí porody, kontroly.....a primář Toman začínal být stále arogantnější a nepříjemnější. A já začínala mít pocit, že nemám jinou volbu - než tu co jsem si "nalajnovala". Prostě představy.....člověk se drží představ. Má je růžové. Asi tak jako když si někdo najde mužskýho, vezmou se, mají dvě krásný zdravý děti - a pak - neznámo proč - se každý druhý manželství rozvádí. Představy??? Já se taky těšila jak si budu s Josefínkou hrát, jak ji budu učit barvy, jak s ní budu malovat - nebot můj dětský sen byl být veterinářkou - to jsem si splnila a práce mě 100%uspokojuje a nebo kreslit dětské večerníčky. Tak jsem si myslela, že to naučím Josinku.....a ouvej. Budu ráda, zvládne-li někdy sebeobsluhu. Bude-li chodit - já si myslím, že ano, ale neurolog mi tvrdí, že na 99% nikdy. Tak se necháme překvapit.
Lítost nikdo nechce. Lítost nikomu ještě nepomohla.
Mě stačí a děkuji moc za to, že nám držíš palce a Josefínce přeješ pokroky. To budeme potřebovat.
Díky. Gába