klid!!!
měla jsem to také u staršího syna, bylo mu také něco kolem 3 let, kdy se v noci budil, ukazoval na jedno místo na stropě...pak na tabuli kreslil křídami duchy s velkýma očima
nedávno na rehabce jsem četla v čekárně o vývoji dětí, právě v tom věku prožívají skutečnost a sny /fantazii/ a vyrovnávají se s tím, mají takové ty obavy ze smrti, vesmíru v malé míře, ve větší se to projevuje mezi 6-9 rokem u dětí
také se říká, že děti, dokud pořádně nemluví, mají citlivost na to, co my běžně nevidíme, neslyšíme, na jasnovidno, duchovno, že jsou ideální přijímači tohoto
syna to časem přešlo samo

ale napíšu ti příhodu, která dodnes mrazí i mě:
kdysi zemřel tchán, a bylo šílené bouchání na okna na balkoně u nás v bytě v noci /doba, kdy umřel/, jako by tam práskalo prádlo do oken, to tam ale neviselo! Vzbudilo to i tehdejšího manžela, šel se na balkon podívat, nechápali jsme....bylo to denně v tu dobu, ... začal se tehdy budit i ten náš syn.... tehdy jsem vyhledala člověka, který jeho duši poslal nahoru a od té doby byl klid! Možná bláznivé, nelogické, nepochopitelné, ujeté...ale bohužel to tak bylo, a tehdy můj manžel, realista, nepřipouštící nadpřirozeno měl stažené obě půlky...

a v jakém je rozena znamení??? Ona některá jsou vážně citlivější

Ahoj, těmhle věcem věřím, můj dědeček po smrti pořád chodil dole v chatě a slyšelo nás to 5 lidí (dokonce i babička a nadávala, že jsme dělali v noci dole rachot) ale nikdo se dolů neodvážil, přestalo to, až když se odstěhoval kredenc, který pořád otvíral, bouchal dvířky, otevíral šuplíky a chrastil s příbory. Realita každého člověka je v tom, co vidí a vnímá.. Tak se k tomu postavit tak, že tam pán je, ale nic jí neudělá..a neví dcerka, co pán chce? ideálně najít někoho, kdo by vám ho z domečku vypudil..

pánem v pokoji jsme si také prošli, také pořád ukazovala na okno, že tam je pán a že se bojí, ale neplakala, jen mi to říkala a fakt přesvědčivě, že vždy jsem měla i já pak blbý pocit :00: vždy jsem se šla z okna podívat, řekla, že pána tam nevidím, ať se nebojí a spinká a časem to nějak úplně odeznělo samo. Jestli se tvoje tak moc bojí, tak bych to také nějak řešila.

Jako dítě jsem to taky hodně mívala... a ještě dnes se mi občas něco "divnýho" stane... třeba když jsme nechávali uspat psa, tak těsně po jeho skonu se sám zapl notebook uklizený v ložnici v komodě a pustilo se dvd s pohádkou... že by se pejsek přišel rozloučit?
Ke mně chodila holčička ze závěsu... třeba :(

tyhle věci mě vždycky zamrazí. vzpomínám jak děti jako miminka vždycky zaujatě koukaly "jinam", říkali jsme tomu, že vidí anděly (už si ani nevzpomínám od koho to mám)...
nevím, u tvé dcerky bych možná vyzkoušela imaginaci a pokusila se pána poslat pryč. třeba vymyslet nějaké kouzlo, rituál. třeba to pomůže. je otázka jestli někoho vidí nebo ne, co je skutečné, jestli tam někdo opravdu je nebo jestli to má ve své hlavě (třeba jste někdy někoho potkaly, kdo jí něčím zaujal a zapamatovala si ho, že jí teď ruší - mohl to být někdo komu si vůbec nevěnovala pozornost...). děti mají obrovskou fantazii a někdy je bohužel na škodu.
kdyby to stále trvalo určitě bych to konzultovala s psychologem - určitě vám poradí, jak s tím naložit