hmmm,těžko říct... Já bych se prostě nenechala tlačit okolím a hlavně tím,že si to manžel přeje.Můj názor je takový,že ztráta se má prostě prožít a ne někde zablokovat a nechat v podvědomí.Jen ty sama můžeš vědět,jestli už přišel ten správný čas,kdy se začít snažit.Pokuď u vás nezjistili žádný problém,je opravdu mizivá šance,že by se něco takového opakovalo a tvůj věk není nijak alarmující,sama píšeš,že holčičku už máš,takže problém s otěhotněním u vás evidentně není... Tudíž věku bych se nebála a jestli se na to ještě necítíš,nepospíchala bych.Ono u každého je to jiné,někomu další dítě hodně brzy pomůže,ale někoho to zase může stresovat.Záleží to jen na tobě,jen jábych se nenechala do ničeho tlačit,pokuď bych na to sama nebyla připravená.To jsem ti pomohla,co :)

Pomohla :-) Děkuji moc za názor. Máš pravdu - stejně jako všichni ostatní. Musím si to všechno přebrat... Já vím, že bolest (ztráta) se má prožít - cítím to tak, nechci to hodit za hlavu, prostě to tak musí být - jen si nejsem jistá, zda nenastává čas, kdy by potenciální plánování již bylo vyústěním těch prožitků...

Resp. teď už si musím přiznat, že po přečtení všech těch komentářů a po vypsání se tady ze svých myšlenek, že už vlastně plánuji... Bohužel jsem však příliš racionální člověk a obávám se, že právě to mě nyní svým způsobem brzdí. Udělala bych cokoliv, kdybych věděla, že už se to nebude opakovat... A to je právě ten můj problém... Moc obdivuji všechny maminky s podobnými zkušenostmi. Moc bych takovou sílu taky potřebovala... A to nevím, jestli čas vyřeší. Spíše asi ne.

tak v tom případě není co řešit a zkuste to :) jestli to tak cítíš a myslíš,že už nadešel čas a není to jen vyústění toho,co si přeje manžel,tak je to určitě správně.Myslím,že po tom,co jsi prožila sama tu vhodnou dobu poznáš.Strašně moc ti přeji,ať vám to vyjde a všechnu tu bolest co jsi si prožila a prožíváš ti to vynahradí.Na ztrátu dítěte dle mě není lepší lék,než dítě jiné,i když to ti ztracené miminko samozřejmě nenahradí (a ani si to nesmíš myslet),ale musí na to být správný čas.Pokuď už nastal,tak musíš věřit,že všechno bude dobré a to zlé jsi si už vybrala.Jinak tě nesmírně obdivuju,já si to nedokážu ani představit :r: Ve mé práci mi pod rukama zemřelo bohužel hodně dětí a spoustu z nich jsem hrozně prožívala a některé si budu pamatovat do smrti,ale to se nedá srovnat se ztrátou vlastního dítěte :n: :n: všechny rodiče,kteří se s tím zvládli vyrovnat opravdu z hloubi duše obdivuju,protože si myslím,že je to ta nejtěžší věc na světě :( Tak opravdu přeju hodně štěstí a hlavně zdraví tobě i celé tvé rodině a samozřejmě budoucí bezproblémové těhotenství a krásné a zdravé miminko,co ti bude dělat jen radost :\/|:

Děkuji moc za názor a za hezká slova... Je fakt, že toto je život a nic jiného, než přežít, se nedá. Jen pořád nevím, zda se vrátit na začátek, zcela věřit doktorům (a být tak MOŽNÁ relativně v klidu) anebo se dále pídit po příčinách a třeba tak v budoucnu něčemu předejít (zatím jsem tedy v této fázi). Nevím. Tři doktoři (gynekologové, zcela nezávisle na sobě) mi řekli, ať udělám tlustou čáru a začnu znova od začátku. Bez vyšetření, bez žádných zváštních opatření. Mám pocit, že mě mají možná za hypochondra. Pořád se něčeho doprošuju, navrhuju (nejsem lékař ani zdravotník, ale k oboru mám blízko). Ale jak říkám, byli to 3 doktoři nezávisle na sobě, milí, věřím, že to se mnou myslí dobře... Jen ten červík pochybností občas zahlodá...