Můj dlouhý porod...

Konečně jsem se dostala k tomu popsat trošku můj porod. Omlouvám se za trochu dlouhý a podrobný popis, ale chtěla jsem si uchovat všechny jeho detaily...

Můj porod nezačal nijak hekticky. Ráno 31.3. jsem se probudila a jako každý den si říkala, jaká je to škoda, že ještě nerodím. Jako vždy jsem snídala, zasedla k počítači pročíst si novinky od holek v klubu březňátek a poklízela. Ale už od rána mě pobolívalo bříško. Jelikož mě občas pobolívalo už posledních 14 dní, nevěnovala jsem tomu vůbec žádnou pozornost. Jednu rozdílnost to ale mělo. Nebyla to bolest v kuse, ale začala jsem si všímat určitých intervalů. Od zhruba poledne jsem si začala tyto intervaly zapisovat, abych to mohla zhodnotit. Kupodivu ty intervaly byly po 5-8 minutách. Říkala jsem si, že není vůbec kam spěchat, že pokud to jsou opravdu porodní bolesti, tak že zůstanu doma co nejdéle to půjde, abych do porodnice přijela pokud možno již částečně otevřená. Takto počítat jsem vydržela celý den až do noci. Nešla jsem večer už spát, protože by to bolestí už nešlo. Maličko se stupňovala a já každou kontrakci hupsala na balónu, abych Peťulkovi pomohla blíž. Od zhruba osmi hodin večer už jsem musela kontrakce rozcházet a rozdýchávat, ale pořád se to dalo vydržet. Přítel šel spát, aby měl síly na porod, protože nám oběma bylo jasné, že už to asi bude ONO (ani vana ty intervaly nijak nezměnila). Ve dvě hodiny ráno jsem přítele již vzbudila, protože kontrakce sílily a já nevěděla, jaký stav tam dole je, po více než 12 hodinách pravidelných kontrakcí. Do porodnice jsme dorazili asi tak ve tři hodiny ráno, přijali nás a naměřili monitor. Doktor mě vyšetřil a k mému zděšení byl stav na čípku stejný jako posledních 14 dní – čípek na 2 cm uzavřen !!! Bylo mi hrozně, protože jsem si myslela, jak velkou práci jsem již za ty hodiny odvedla. Začala jsem se obávat dlouhého porodu. Umístili nás do porodního sálu, kde jsem měla postel, přítel křeslo, byla tam vana a porodní křeslo. Pravidelně mi chodili měřit kontrakce. Ranní vizita v 8:30 zkontrolovala stav a k mému dalšímu zděšení se opět NIC nezměnilo, stále čípek 2 cm uzavřen. Primář se rozhodl prasknout plodovou vodu, což se stalo a byla krásně čirá. Také mi sdělil, že je tu možnost epidurálu, na což jsem mu až dost přesvědčivě odpověděla, že ho opravdu v plánu nemám, pokud to nebude opravdu třeba. Ostatní doktoři se lehce pousmáli, teď už vím proč :). Po prasknutí plodovky začaly kontrakce sílit. Snažila jsem se při nich chodit jako doposud a různými tanečními pozicemi z břišních tanců jsem se snažila pomáhat otevření. Kontrakce ale hodně sílily a já po pár dalších hodinách už byla schopná jen být opřená o postel nebo viset na příteli a kontrakce silně vydýchávat, později vykřičet. Okolo dvanácté hodiny jsem už byla šílená bolestí a můj křik se musel rozléhat po celé porodnici, protože už k nám do pokoje začali zavírat dveře. Já si ale nemohla pomoct. Doktor opět zkontroloval čípek a byl tu pokrok, 3 cm otevřená. Což mě ale opět dostalo, protože při představě, že se budu stejně pomalu otevírat jako doposud při takových bolestech, se mi chtělo omdlévat. Už i přítel měl krizi a můj stav jen těžko snášel. Prosila jsem o epidurál a doktoři mi ho i doporučili aby pomohli otevření. Čím dál častěji mi dávali monitor, což se při kontrakcích stávalo nesnesitelné, nesnášela jsem ho. Epidurál ale musel počkat až budu otevřená o ještě trochu víc. Když jsem ležela, viděla jsem, jak se mi klepou svaly na nohou, aniž bych to mohla ovlivnit, byla jsem vysílená. Nakonec mi píchli ve 14 hodin roztok do žily a pak epidurál a hned ve 14:30 ještě Oxytocin na posílení kontrakcí. Bylo úžasné necítit bolest a vědět, že se otevírám. Takže jsem se snažila odpočívat na tu poslední štaci. Lékařka, která mě rodila, úžasná MUDr. Eva Patrmanová, byla od těch 14 hodin skoro stále u mě, měřila miminku tep, protože párkrát mu klesl až k 80, což neznačilo nic dobrého a bylo to jasné i mě. Řekla, že do dvou hodin MUSÍME porodit. To byla pro mě slova snad poprvé radostná. Téměř nepřetržitě jsem byla na připojená na monitoru a neustále kontrolována. Nález na čípku se konečně začal hýbat! O půl čtvrté jsem začala opět cítit kontrakce a vestoje jsem je rozdýchávala, přičemž dr. u mě neustále stála se sondou a měřila miminku tep. Měla jsem hlásit tlak na konečník, který opravdu za pár kontrakcí přicházel čím dál silněji. Mohla jsem si opět lehnout na kozu a nález byl již skoro porodní, počkala jsem ještě pár kontrakcí a pak už se mohlo začít rodit. Přišly dětské sestry, lékaři, dokonce i zelený lékař, který byl myslím chirurg, kdyby byl třeba císař (náš názor). Dostala jsem konečně pokyn tlačit, pořád mi v hlavě zněla rada lékařky, tlačit jako do konečníku. Snažila jsem se co to šlo a každou kontrakci třikrát protlačila. Dr. mě chválila, že to jde skvěle, protože byla za chvíli už vidět hlavička a já ji také zahlédla. To mi dodalo sil a zatlačila jsem co to nejvíc šlo, až mi prý vystříkla krev z nosu. Najednou jsem cítila jak mi Peťulka vyklouzl mezi nohama, zahlédla jsem ho a hned vykřikla, jak je maličkatý. Bylo 1. dubna 2010 a 16:09 hod. Přítel přestřihl pupeční šňůru a pak se o Peťulku již starali další lékaři, vážil 3,02 kg a měřil 49 cm. Hned krásně plakal a apgar skore měl 3x10, takže šikula :). Pak mi ho položili na bříško a já si ho mohla poprvé prohlédnout, byl nádherný, měl krásný obrovský oči, které se na mě klidně dívaly a já ho pořád musela chválit, jak krásně se zvládl provrtat rychle na svět (když už měl volnou cestu). Dr. mě zašívala, musela mě trochu nastřihnout a ještě dvě ranky jsem měla uvnitř. Pak jsme se mohli přemístit na postel, kde se Peťulka krásně přisál a my jsme se z něho radovali. Skoro neplakal a my se na něho nemohli vynadívat. Po dvou hodinách mě po sprše odvedli na pokoj a dostala jsem pochvalu, že ty, co sami chodí a hned po porodu se vyčůrají mají nejraději :). Byla jsem šíleně unavená, nespala jsem celou noc a i den. Ale i tak jsem v noci nemohla pořádně spát, pořád se mi vracel porod a spousta emocí. Ráno v šest mi Peťulku již přinesli na pokoj a mohla jsem se o něho začít starat celý den a i noc, jelikož porodnice v Jilemnici razí plný rooming. Čekala jsem, jestli mi někdo neukáže kojení nebo přebalování, ale nestalo se tak, tak jsem se do toho pustila sama a šlo to tak nějak samo. Čtvrtý den, přesně v den Velikonoc nás pustili domů a nám začala ta pravá radost i starost o našeho malého uzlíčka.