Milý Kryštofečku,

zase jsem ti už dlouho do deníčku nic nenapsala. Ne, že by nebylo co, myslím, že jsme toho o prázdninách prožili spoustu. Ale potřebu se vypsat má tak nějak až poslední dobou. Zlatíčko máš shruba rok a čtvrt. Od soboty jsi pokřtěný a musím říct, že ač jsem bezvěrec, jsem tomu hrozně moc ráda. Jako bych měla takovou nějakou jistotu, že budeš jednou v životě stejně vyrovnaný, jako tvůj táta. Jsi náš malý lumpík, hrozně akční, vylezeš úplně všude a čím výš, tím líp! Sám se kloužeš na klouzačce, třeba i hlavou dolů a všichni se mi diví, že tě nejistím, nehlídám...ale já ti nevím, asi jsem nějak otupěla a až nepřiměřeně ti věřím. Už jsi nám tolikrát utekl v domě po schodech do patra, že to ani nespočítám. Mám vždycky šok, ale na druhou stranu jsem na tebe taková pyšná. Jsi snad ve všem pravý opak břášky. Jsi pořád tak výborně naložený, vysmátý od ucha k uchu! Ze všeho máš tak správnou dětskou radost, žádné starosti, žádné následky neřešíš. Úplně jako bys nebyl můj :-). A důvod, proč ti to sem všechno píšu. Mám prostě pocit, že se ze dne na den něco stalo, ale ty tak úžasně mluvíš a komunikuješ! Řeknu pojď spinkat a ty se rozběhneš směrem k pojíčku a říkáš si "deme". Pak se otáčíš, hledáš a říkáš mi "kde je dudlina?". Úplně běžně se mě ptáš, "kde je táta" a když přijde, ukážeš a řekneš "tady je"...když odcházíš, nejenže děláš pápá, ale říkáš u toho jakési "ahoj". Začínáme lehký trénink na nočníček, takže teď často hledáme "camprdlína" a jsi tak slaďoučký, když ho najdeš a říkáš mi "tady jéééé" :-)). Jsi naše zlato!