Neratovická nemocnice podruhé

Celý příběh začal jednoho krásného pátku na konci srpna. Druhý den jsme měli odjet na dovolenou, tak jsem chtěla večer připravit věci pro mě a pro Kačenku na zabalení. Odpoledne mě ale začalo tak divně bolet celé bříško a bolest se postupně stupňovala. Balení jsem tedy odložila na druhý den ráno a na noc si po posledním kojení vzala Ibalgin. Jakž takž jsem se vyspala – přes noc se bolest z celého bříška přesunula na pravý bok. Dumám, jestli je to změna k lepšímu nebo k horšímu. Ráno vstanu v půl sedmé s tím, že se před odjezdem patřičně zkrášlím a zabalím. Poté co ve sprše málem omdlím, se vzpamatovávám v obýváku na kanapi, opět odkládám balení, pojídám banán a jdu na WC. Manžovi sděluji, že rozhodně nejsem schopna odjet na dovolenou v deset dopoledne, jak bylo původně plánováno, že pojedeme odpoledne nebo zítra, až mi bude trochu líp. Nakonec se rozhodneme dojet s kočárkem do lékárny pro nějaký bylinkový čaj na špatné zažívání – třeba mi chůze uleví. Jdu velmi pomalu, rychle mi to nejde. A bříško pořád bolí. Cestou do lékárny míjíme odbočku do nemocnice, kde v současné době sídlí pohotovost. Manža se ptá, jestli se tam pro jistotu nestavíme. Odmítám. Cestou z lékárny už souhlasím…

Z recepce nás pošlou na chirurgii, kde mi sestřička v deset ráno bere krev s tím, že si máme počkat na výsledky. Za hodinku dorazí doktor i moje výsledky, tak jdu na řadu. Doktor (mladý sympaťák) se mě vyptává na moje obtíže – kromě bolení bříška je všechno zcela v pořádku. No možná ještě trochu nízký tlak. V krvi je prý zánět, tak mě prohlíží. Já žertuji, že manžel straší se slepákem, ale že to určitě nic nebude. Doktor nežertuje – prý si mě tam nechají, protože mám zánět slepého střeva. Připadám si jak v Jiříkově vidění – v čekárně zrovna začne plakat Kateřina, tak mu na to trochu nelogicky odpovídám, že mi venku pláče dítě. Pozvou manžu i s malou dovnitř a pro jistotu mě ještě prohlíží primář. Kupodivu dojde ke stejné diagnóze – slepák. Prý ještě chvíli počkají, aby mě neřezali zbytečně, ale domů už mě nepustí. Protože kojím, vyjednají mi nadstandard, abych mohla mít Kačku i manžu u sebe. Fakt sami od sebe a velmi ochotně. Mezitím krmím dítě. Ještě mě posílají na gynekologii, aby vyloučili komplikace po porodu. Já pořád věřím, že tam něco objeví. Doktorka mě prohlédne a sdělí mi, že je to na 99 % slepák. Pořád mi to nedochází – vždyť je mi docela dobře.

Mě hlavně zajímá, jak to bude s Kačkou a s kojením. Naštěstí na porodnici slouží „moje“ porodní asistentka. Jdeme naproti na dětské oddělení domluvit krmení Kačky. Půjčují nám odsávačku, když nebude odsáté mlíčko stačit, dají nám pro malou Nutrilon Vysvětlují mi, že šest hodin po narkóze nesmím kojit. Ještě ale nevím, v kolik bude operace (a pořád tajně doufám, že žádná nebude). Jdu o patro výš, kde mě přijmou na chirurgii. Hned přiběhnou sestřičky a začnou mi holit bříško, píchat infuzi (přes varování to vůbec nebolí) a bandážovat nohy. Když se ptám, jestli teda vážně bude operace, tak se tváří dost překvapeně, že o tom pochybuji. Zakazují mi pít – mám hroznou žízeň. Zatím můžu kojit, protože v kapačce mám jenom vodu. Znovu nakojím dítě a manža s ní jde domů pro věci (nemám s sebou ani mobil) a já odstříkávám mléko do zásoby. Po kojení to moc nejde – jen 90 ml. Pak přijde sestřička, že už musím přestat, protože dostanu injekci, která by mlíčku škodila. Mezitím mě ještě jednou přijde zkontrolovat primář a opět konstatuje, že je to jasný slepák. Už se nemám hýbat, za chvíli pojedu na sál. Doktor mi přijde vysvětlit, jak bude probíhat operace. Všichni jsou milí a mně teprve teď dochází, že to asi myslí vážně. Je mi z toho všeho do pláče. Bolení bříška se trochu zhoršilo. Využívám ledový obklad, který mi sestřička už před drahnou chvílí přinesla. Manža se vrací, dávám mu odstříkané mlíčko pro malou, ať se domluví v porodnici s krmením. A už mě vezou.

V předsálí mě svléknou z andílku a přikryjí velkou rouškou. Čekáme na doktora. V půl třetí mě odvezou na sál. Přelezu si na operační stůl, nade mnou zhasnutá operační světla jak z filmu. Něco mi píchají do infúze – docela to bolí. Na tělo mi dávají čidla na sledování srdce, na ruku měřič tlaku. Anesteziolog říká, že se mi začíná motat hlava. Já na to, že jen trošičku, o vteřinu později říkám, že už trochu víc a najednou jsem v limbu. V další vteřině už zase ležím na své posteli, vezou mě ze sálu a budí. Ptám se, jestli tam byl vážně zánět. Potvrzují. Až do téhle chvíle jsem tomu vlastně nevěřila. Mně vždycky chvíli trvá, než přijmu nějakou novinku:-)

Vůbec nejsem obvázaná – mám jenom dvě malé náplasti na pupíku a vpravo na boku. Na pokoji dostávám první a poslední injekci proti bolesti. Pospávám. Za chvílí se vrací manža s malou – prý z lahve vůbec nechtěla (to mě vůbec nepřekvapuje), tak ji dětská sestřička nakrmila přes stříkačku. Zatím moje mlíčko stačilo. Odstříkávám první mléko s narkózou, které se musí vylít. Mezitím přijde „moje“ PA, že prý všechno konzultovata s anesteziologem – v deset večer už může malou nakojit a do té doby ještě jednou odsát, aby v mlíčku nebyly zbytky narkózy. Kačka chce být u mě, ale to nejde. V půl deváté odstříkávám znovu, Kačku pomáhá manžovi nakrmit místní sestřička. Moje mlíčko už došlo, takže Nutrilonem. Kačka ho plive, jak se dá, a pláče. Sestřička si vezme Kačku i Nutrilon s sebou na sesternu, abych mohla odpočívat. Pořád slyším, jak pláče…

Mám hroznou žízeň, ale napít se smím až v devět hodin. Ach jo. Přesně v deset posílám manžu pro Kačku. S námahou se posadím (ještě že mám polohovací postel), manža mi pomáhá držet Kačku, aby mě nekopala do jizvy a konečně jí můžu dát svoje mlíčko. Kačka se přisaje jako drak – chudinka moje malá. Kojím z obou prsou, protože mlíčka pochopitelně moc není.

Bolí mě bříško. Sestřička říká manžovi, že další injekci proti bolesti můžu dostat až o půlnoci. Sleduji hodinky každých deset minut. Sestřička přichází už v půl dvanácté. Hurá! Jenže přinese jenom nějaký prášek – prý mi injekci dát nemůže, když kojím. Vypadá jako Paralen. Třeba to bude něco silnějšího – po operaci by mi přece nedali Paralen, říkám si naivně. Omyl – je to Paralen. Kačku kojím v noci každou chvíli, manža musí vždycky vstát, pomoct mi se posadit, podat mi Kačku a přidržovat ji. Nikdo se moc nevyspí. Já musím ležet na zádech, protože otočit na bok se zatím nedokážu. A mám hrozný hlad.

Snídani mi nikdo nepřinesl – jenom čaj. Už se děsím, že měla včera sestřička pravdu, když mě strašila, že budu celou neděli jenom o čaji. Na vizitě mě doktor prohlídne a udělá mi radost, že prý dostanu k obědu polévku! Já mu na oplátku udělám radost tím, že už prdím:-)) Prý to znamená, že střeva nepřestala pracovat. Ptám se na bolavé rameno – myslela jsem, že je to od injekce, ale prý to souvisí s laparoskopií a plynem, který při tom používají a který při vstřebávání dráždí nervová zakončení a může způsobit bolest třeba v rameni. Hm, zase jsem o něco chytřejší. Cítím se překvapivě dobře a dostávám další Paralen. Manža mi pomáhá na záchod – sama vstávat nesmím, ale dostala jsem svolení se odpoledne vysprchovat. Sestřička mi odlepila z břicha náplasti a jizvy natřela podivnou zelenou vodičkou. Čekám nějaký obvaz a ono nic – prý to mám nechat zaschnout a ono to zatuhne místo obvazu. Polévku k obědu zhltnu raz dva, ale za chvíli mám zase hlad:-/ Odpoledne mě čeká další Paralen (kupodivu docela zabírá) a sprcha. Dokonce jsem ji zvládla úplně sama – jenom jsem při tom prošvihla večerní vizitu… Ale nikdo se nezlobil. Přes den se u mě na návštěvě postupně vystřídala celá rodina. Chvíli jsem zůstala s Kačkou na pokoji úplně sama a zvládla jsem to – mám radost:-) Večer se na nás přišla podívat PA, zeptat se, jak se daří a na kojení. No žádná sláva, bez jídla moc mlíčka nebude. Prý mám vydržet, ono se to zlepší. Tak zatím kojím v takových podivných intervalech a z obou prsou. K večeři zase plévka – hurá, neumřu hlady!

Druhý den je mi zase o něco líp, už se můžu otočit na bok, takže kojíme vleže. A taky se mi líp spinká. Jídla je zase o trošku víc a primář dokonce mluví o tom, že by mě mohli brzo pustit domů. Třetí den ráno se snažím doktorovi vysvětlit, že když mi nedají pořádně najíst, tak jeho vytoužená stolice, co se na ni pořád ptá, nebude. Konečně pochopil a prý mi dají kompletní oběd, i když v dietní verzi. Upřímně chutnal dost hnusně, ale pořekadlo, že hlad je nejlepší kuchař opravdu platí, takže jsem ho snědla raz dva. Mám slíbeno, že mě ráno pustí domů – už se těším! Budu mít narozeniny, tak to bude prima dárek. Jenom smůla, že si ho budu muset zaplatit sama – nadstandardy jsou v téhle nemocnici pekelně drahé…

PS: Účet nás nakonec velmi mile překvapil, protože byl pouze ve výši povinných regulačních poplatků. Prý jsme si nadstandard nevyžádali, ale přidělil nám ho lékař kvůli kojení Kateřiny, takže ho máme zadarmo.