Přidat komentář

on se člověk rodičem ale nerodí... :D
já byla z prvního taky na prášky... do té doby jsem prostě měla vše zorganizované, na minutu vypočítané a najednou bum... dítě se mému režimu ne a ne přizpůsobit... to byl šok... než jsem se s tím srovnala, tak to trvalo určitě ty první 2 roky...
taky jsem byla občas tak zoufalá, že jsem ho nechala řvát... měla jsem pocit, že ho nechám na pospas osudu a vezmu roha za devatero hor a řek... není to o tom, že bych ho nechtěla... taky jsem ho nosila na těle ve vaku do víc jak půl roka - jinak by přes den nespal víc jak půlhodiny v kuse...
naprosto chápu ty pocity bezmoci a zoufalství, když je dítě permanentně nespokojené a ty nevíš, jak mu pomoci (a i sobě)... jedna dáma mi tehdy řekla, že takhle uřvané děti bývají později výjimečné (chytré a šikovné), protože se chtějí prosadit, chtějí aby jim bylo rozuměno... a měla pravdu... Kryštof už ve 2 letech dával dohromady souvětí a dodneška je před vrstevníky napřed (jak pohybově, tak intelektově)... domluvím se s ním naprosto ve všem...
Robin? kliďas od narození, ale teď neprojevuje vůbec tolik šikovnosti, zápalu apod. jako jeho bratr v jeho věku... když mu něco nejde, tak prostě pokrčí ramena a jde jinam... Kryštof byl opak, zkoušel novou věc tak dlouho, dokud jí neovládl... ale ty začátky byly krušné :D