U nás to bylo stejně tak, jako zde popisuje mnoho maminek, malý míval jako miminko stavy, že se zaměřil na jedno místo, bývala to skříň v obýváku, tam se upřeně díval a usmíval. Dělal mi to většinou v noci. Ale já osobně, jsem měla loni dost hodně zvláštní zkušenost. 20.12. mi náhle zemřel dědeček, byla to pro mne rána přímo do srdce. Pohřeb měl o 9 dní později a celých těch 9 dni se mi čas na telefonu zastavoval na čase jeho smrti a děly se mi i jiné věci, v noci se mi spouštěl synův koucour pověšem u ložnice na klice, nebo jsem večer seděla venku a venčila psa, v tom se vedle mě začal rolovat do klubíčka suchý list. To jsem pak i chvíli odmítala chodit večer se psem ven. Každopádně, poslední zastavení času na telefonu, bylo večer po pohřbu. Beru tuhle zkušenost pozitivně, jako rozloučení se s milovanou osobou :h:
U nás to bylo stejně tak, jako zde popisuje mnoho maminek, malý míval jako miminko stavy, že se zaměřil na jedno místo, bývala to skříň v obýváku, tam se upřeně díval a usmíval. Dělal mi to většinou v noci. Ale já osobně, jsem měla loni dost hodně zvláštní zkušenost. 20.12. mi náhle zemřel dědeček, byla to pro mne rána přímo do srdce. Pohřeb měl o 9 dní později a celých těch 9 dni se mi čas na telefonu zastavoval na čase jeho smrti a děly se mi i jiné věci, v noci se mi spouštěl synův koucour pověšem u ložnice na klice, nebo jsem večer seděla venku a venčila psa, v tom se vedle mě začal rolovat do klubíčka suchý list. To jsem pak i chvíli odmítala chodit večer se psem ven. Každopádně, poslední zastavení času na telefonu, bylo večer po pohřbu. Beru tuhle zkušenost pozitivně, jako rozloučení se s milovanou osobou :h: