Ono je to ošemetný, chovat pokaždé když si zabrečí podle mě v pořádku není, musí vědět, že i ty si potřbuješ udělat něco svého. Já teda když vařím, tak ho klidně nechám chvíli kňourat a viset mi na té noze. Dokola mu říkám, domyju nádobí a půjdeme si hrát a dodržím to. Musím říci, že co chodí, přestala jsem ho zvedat když spadne /pokud to není nějak moc nebo bolestivé/ a on už nebrečí a pěkně se snaží sám a ťape kdekoli. Do roka byl hájený, ale po tom roce se ho už snažím tak nějak vychovváat k samostatnosti a že není vše podle něho. Teď mu teda rostou zuby (6 najednou), takže ho mám v náručí častěji a chápu to a snažím se pomoct, ale je to strašně vysilující když ho mám pořád v náručí a jen co ho pustím, tak ječí. To pak beru kočár a jdeme na procházku, kde se on uklidní a neřve a já si odpočnu :). Ale už si začínám odříkat ty myšlenky, že je to moje vina, že jsem špatná, myslím, že je to prostě jeho povaha a že za to až tak nemůžou. Pořád si říkám, že z toho vyroste :). Taky vyžití kolem je pro mě hodně důležité. Co ted jezdím na kole, chodíme víc venku a celkově tam trávíme víc času, tak se ty scény zminimalizovaly, protože i Petík si víc vyhraje. Chodíš třeba někam cvičit nebo něco, abys byla pryč od něho aspon občas na chvíli? Dělá to strašně moc :) Vařím když dopol spí (za to jsem vděčná, protože měl období, kdy dopol nespal a to bylo vaření se stresem, řevem a bordelem v kuchyni, protože jsem mu pořád dávala něco na hraní), ale také jsem nebyla schopná uvařit, protože jsem na to nemohla myslet, no hrozný :). Ted jsem se naučila připravovat oběd už ráno, kdy je ještě docela v pohodě. Aspos si vše připravím, oloupu, nakrájím a pak to jen nahážu na pánev,zapnu hrnce a je to mnohem rychlejší než to dělat všechno před oběděm za řevu dítěte :)
In reply to Káťo, už jsme si o tom by Majae
Ono je to ošemetný, chovat pokaždé když si zabrečí podle mě v pořádku není, musí vědět, že i ty si potřbuješ udělat něco svého. Já teda když vařím, tak ho klidně nechám chvíli kňourat a viset mi na té noze. Dokola mu říkám, domyju nádobí a půjdeme si hrát a dodržím to. Musím říci, že co chodí, přestala jsem ho zvedat když spadne /pokud to není nějak moc nebo bolestivé/ a on už nebrečí a pěkně se snaží sám a ťape kdekoli. Do roka byl hájený, ale po tom roce se ho už snažím tak nějak vychovváat k samostatnosti a že není vše podle něho.
Teď mu teda rostou zuby (6 najednou), takže ho mám v náručí častěji a chápu to a snažím se pomoct, ale je to strašně vysilující když ho mám pořád v náručí a jen co ho pustím, tak ječí. To pak beru kočár a jdeme na procházku, kde se on uklidní a neřve a já si odpočnu :).
Ale už si začínám odříkat ty myšlenky, že je to moje vina, že jsem špatná, myslím, že je to prostě jeho povaha a že za to až tak nemůžou. Pořád si říkám, že z toho vyroste :). Taky vyžití kolem je pro mě hodně důležité. Co ted jezdím na kole, chodíme víc venku a celkově tam trávíme víc času, tak se ty scény zminimalizovaly, protože i Petík si víc vyhraje. Chodíš třeba někam cvičit nebo něco, abys byla pryč od něho aspon občas na chvíli? Dělá to strašně moc :)
Vařím když dopol spí (za to jsem vděčná, protože měl období, kdy dopol nespal a to bylo vaření se stresem, řevem a bordelem v kuchyni, protože jsem mu pořád dávala něco na hraní), ale také jsem nebyla schopná uvařit, protože jsem na to nemohla myslet, no hrozný :). Ted jsem se naučila připravovat oběd už ráno, kdy je ještě docela v pohodě. Aspos si vše připravím, oloupu, nakrájím a pak to jen nahážu na pánev,zapnu hrnce a je to mnohem rychlejší než to dělat všechno před oběděm za řevu dítěte :)