TO je úplně normální vývojové stadium a skoro každé dítě si jím musí projít. Některé se vztakají denně, jiné třeba né tak často. Záleží na temperamentu dítěte. My to máme doma taky takového malého tvora a když tohle to začne, tak ji nepoznávám. A je jedno jestli je venku nebo ne. On je to takový jejich způsob komunikace a dávají najevo svou frustraci. My si taky někdy od plic zanadáváme, ale už jsme vyzráli a dokáže ovládnout své emoci. Ti malí bobci ne. Já se chovám tak, že jdu většinou pryč. Když jsme doma. A z poza rohu ji řeknu, že je mi líto, že je frustrovaná a že jestli potřebuje obejmout ať příjde a pomazlíme se a je klid. Pokud je to kvůli nějaké hře, nebo skládačce, která se ji nedaří, tak se jí jen v klidu zeptám jestli jí můžu pomoci a ona většinou řekne ano a vyřešíme to spolu. Pokud řve, protože chce střevíce, když je venku zima, tak ji nechám a boty hodím to tašky. Když řve venku před lidma. Tak ji okamžitě šoupnu do kočáru a připásám a ať si řve jak chce. Co na to lidi okolo je mi šumafuk. Ti co mají děti, to pochopí a ti co ne, jsou mi ukradení. Chce to trpělivost a pevné nervy. Když jsme doma a dcerka se takhle začne chovat a nic nefunguje, tak se jde uklidnit do postýlky. Naházím ji tam hračky a knížky a tohle zatím stopro funguje. A taky to obětí - vzájemné. Podle mě potřebují vědět, že je máme rádi i když jsou někdy na zabití.
TO je úplně normální vývojové stadium a skoro každé dítě si jím musí projít. Některé se vztakají denně, jiné třeba né tak často. Záleží na temperamentu dítěte.
My to máme doma taky takového malého tvora a když tohle to začne, tak ji nepoznávám. A je jedno jestli je venku nebo ne. On je to takový jejich způsob komunikace a dávají najevo svou frustraci. My si taky někdy od plic zanadáváme, ale už jsme vyzráli a dokáže ovládnout své emoci. Ti malí bobci ne.
Já se chovám tak, že jdu většinou pryč. Když jsme doma. A z poza rohu ji řeknu, že je mi líto, že je frustrovaná a že jestli potřebuje obejmout ať příjde a pomazlíme se a je klid.
Pokud je to kvůli nějaké hře, nebo skládačce, která se ji nedaří, tak se jí jen v klidu zeptám jestli jí můžu pomoci a ona většinou řekne ano a vyřešíme to spolu.
Pokud řve, protože chce střevíce, když je venku zima, tak ji nechám a boty hodím to tašky.
Když řve venku před lidma. Tak ji okamžitě šoupnu do kočáru a připásám a ať si řve jak chce. Co na to lidi okolo je mi šumafuk. Ti co mají děti, to pochopí a ti co ne, jsou mi ukradení.
Chce to trpělivost a pevné nervy. Když jsme doma a dcerka se takhle začne chovat a nic nefunguje, tak se jde uklidnit do postýlky. Naházím ji tam hračky a knížky a tohle zatím stopro funguje. A taky to obětí - vzájemné.
Podle mě potřebují vědět, že je máme rádi i když jsou někdy na zabití.