Ahojky, celkem Tě chápu.. také mám tchýni v baráku, než jsem otěhotněla, myslela jsem si, že mám tchýni moc fajn...Ale když jsme jí to s partnerem oznámili, jen tak překvapeně pozvedla obočí a tak nějak jako pogratulovala a jen se zajímala, zda jako bude v pořádku, když beru léky. Což bych pochopila, ale ten vyděšený výraz plný překvapení, které nebylo dle jejích představ... Bylo na ní vidět, že radostí neskáče... To švagr ani nepogratuloval... Jem se zděsil... Jak se to slučuje s mými léky. Tak když jsem ho ubezpečila tak jako mne lékaři, že mimi je úplně v pohodě a tyto léky na něj nemohou mít vliv, přestal mě děsit vším možným a už se o tom nebavil.. Ani jednou nepogratuloval, ani se neusmál, NIC.. Jak říkám, když jsme mu to oznámili, tvářil se, jak kdybychom mu ucpali záchod.. To má rodina byla v pohodě...Všichni zavýskali a jen se zeptali, co mimi a léky? Je to ok? Když jsem řekla, že jo, dál se neptali a jen pořád, co potřebuju, jak se cítím... Jenže s mou rodinou nežijem.. A teď mi tchýně radí, jak neám mít dítě v ohrádce na zahradě, že se na něj bude prášit, ale jenom v kočáru (co, až v něm nebude chtít jen ležet,ale hrát si???) a že jen na cestu z porodnice a třeba dohromady 5, 6 cest autem za půl roku je autosedačka blbost, že malé můžu mít na klíně... Taky až budeme přestavovat, tak kde budeme mít manželskou postel!!! :jawdrop: Joooo, je to taky děsně příjemný. :s: No a tento týden mi oznámila, že jsem otěhotněla moc brzo a vlítli jsme do toho po hlavě bez rozmyslu... To také potěší, evidentně nechtěla vnouče či co... Partner ji stále omlouvá tím, že je to prý strašnej pragmatik a neuvědomuje si kolikrát, co řekne, myslí na vše jen v té realistické a pramatické rovině, navíc vychovala 3 kluky a manžel jí moc nepomáhal, tak musela být generál. Ale to přece neznamená, že mi bude řídit život..!!! No jo, hold mi nezbývá, než doufat, že se nám jednou podaří odstěhovat se někam za Prahu jen do svého baráku...což se také neobejde bez rad a s prominutím keců, asi počítá s tím, že spolu zestárnem...ale já chci žít SVŮJ život a ne po jejím, ještě když na mne kouká a udílí rady, jak zvládat těhu emoce, co dělat, nedělat a zprvu se tvářila jak když jsme jí opařili kafem..
Ahojky, celkem Tě chápu.. také mám tchýni v baráku, než jsem otěhotněla, myslela jsem si, že mám tchýni moc fajn...Ale když jsme jí to s partnerem oznámili, jen tak překvapeně pozvedla obočí a tak nějak jako pogratulovala a jen se zajímala, zda jako bude v pořádku, když beru léky. Což bych pochopila, ale ten vyděšený výraz plný překvapení, které nebylo dle jejích představ... Bylo na ní vidět, že radostí neskáče... To švagr ani nepogratuloval... Jem se zděsil... Jak se to slučuje s mými léky. Tak když jsem ho ubezpečila tak jako mne lékaři, že mimi je úplně v pohodě a tyto léky na něj nemohou mít vliv, přestal mě děsit vším možným a už se o tom nebavil.. Ani jednou nepogratuloval, ani se neusmál, NIC.. Jak říkám, když jsme mu to oznámili, tvářil se, jak kdybychom mu ucpali záchod.. To má rodina byla v pohodě...Všichni zavýskali a jen se zeptali, co mimi a léky? Je to ok? Když jsem řekla, že jo, dál se neptali a jen pořád, co potřebuju, jak se cítím... Jenže s mou rodinou nežijem.. A teď mi tchýně radí, jak neám mít dítě v ohrádce na zahradě, že se na něj bude prášit, ale jenom v kočáru (co, až v něm nebude chtít jen ležet,ale hrát si???) a že jen na cestu z porodnice a třeba dohromady 5, 6 cest autem za půl roku je autosedačka blbost, že malé můžu mít na klíně... Taky až budeme přestavovat, tak kde budeme mít manželskou postel!!! :jawdrop: Joooo, je to taky děsně příjemný. :s: No a tento týden mi oznámila, že jsem otěhotněla moc brzo a vlítli jsme do toho po hlavě bez rozmyslu... To také potěší, evidentně nechtěla vnouče či co... Partner ji stále omlouvá tím, že je to prý strašnej pragmatik a neuvědomuje si kolikrát, co řekne, myslí na vše jen v té realistické a pramatické rovině, navíc vychovala 3 kluky a manžel jí moc nepomáhal, tak musela být generál. Ale to přece neznamená, že mi bude řídit život..!!! No jo, hold mi nezbývá, než doufat, že se nám jednou podaří odstěhovat se někam za Prahu jen do svého baráku...což se také neobejde bez rad a s prominutím keců, asi počítá s tím, že spolu zestárnem...ale já chci žít SVŮJ život a ne po jejím, ještě když na mne kouká a udílí rady, jak zvládat těhu emoce, co dělat, nedělat a zprvu se tvářila jak když jsme jí opařili kafem..