Přidat komentář

oni moc dobře vědí, kde je jim nejlíp ;)
měli jsme to podobný....položila jsem kluka do postýlky a spustil se příšerný řev...sice mi nevisel u prsa, ale potřeboval chovat :s: my jsme chodili, vzpívali, chovali....a někdy ho i mohli odložit do postýlky... bylo to jenom ze začátku, tušim, že tak první měsíc, pak se začal pomalu srovnávat. líbí se mi názor jedný dětských psycholožky (teď si za boha nevzpomenu na jméno). tvrdí, že dítě do půl roku nerozmazlíš. zkusila jsem se tím řídit: když chtěl být u mně, tak byl, když chtěl nakojit, dostal....pomalu jsem sice začala nastavovat nějaké rituály, později i "časový" režim a tak nějak společně jsme se s tím popasovali. někdy chtěl chovat víc, někdy míň....dneska je mu osm a půl měsíce, usíná sám, spí ve svojí postýlce, můžu odejít do jiný místnosti a on nezešílí....tak si myslim, že mu to skoro nonstop chování neublížilo.
Myslim, si,že Patrikovi je prostě momentálně dobře u tebe, potřebuje tě cítit, vědět, že jsi s ním. samozřejmě je to i na tobě. pokud budeš dělat to čemu věříš a dělat to tak jak cítíš, tak to bude fungovat ;) můžeš zkusit na to přistoupit, třeba mu budou stračit ještě dva tři dny na to aby zjistil, že je všechno v pohodě a může si v tý svojí postýlce chrupat i bez tebe, že nezmizíš.....nebo na to nemusíš přistupovat a po kojení ho dát nekompromisně do postýlky a nechat vyplakat....třeba to bude pár dní hlasitý a uplakaný a pak Patrik zjistí, že se vlastně nic neděje, že je všechno v pohodě, že máma zase přijde....nebo můžeš zkusit uplně něco jinýho ;) myslim si, že ani jedna cesta neni špatná