A ted můj život po vzoru ivky:)

Narodila jsem 8.6 1987 jako neplánované mimi mojí mamce bylo 18 a táta slavil měsíc po mém narození 19.narozeniny.O rok a půl později se narodil můj bráška.Maminka nás od narození milovala a dělala pro nás vše ale otec.....Když byl bráškovi rok zjistili mu duchenovu svalovou dystrofii pro celou rodinu to byla rána tehdy ještě lékaři nebyli tak daleko a tak se o té nemoci moc nevědělo.Roky plynuly a my jsme rostly táta začal hrát automaty a chlastat ale maminka vše zvládala i když věděla co se stane za pár let.Já tehdy neměla ještě rozum tak jsem toho moc nechápala vzpomínek mám pár ale jsou to jen útržky a jedná se spíše o špatné věci...školku jsem navštěvovala tak že týden ve školce měsíc nemocná trpěla jsem hodně na průdušky tenkrát ještě otcovi rodiče byli hodní dávali nám maso brambory a takové takže jsem dost ušetřili.když mi bylo 6 přestěhovali jsem se do jedné vesnice ale tam otec ještě víc zhoršil své chování každý den padala 16hod odešel do hospody celá vesnice mamku litovala ale mamka se přesto držela.V té době ještě můj bráška chodil sice jen po špičkách ale aspon to za několik měsíců už byl na vozíku chodit už nemohl nějak jsem se protloukali životem a to jak se chová otec jsem tak už nějak brali jako součást života.Já chodila do školy a zuš a brácha do stacionáře a pak ho přijali na základku.Oba jsme byli skvělí studenti.Když mi bylo 12 přestěhovali jsme se sem do chotěboře do bezbarierového bytu.Bráška v té době byl již plně odkázaný na pomoc druhých.To už mě mamka pomalu začala seznamovat s tím že bráškova nemoc má takový a takový průběh a končí tak a tak.Ještě jsem si nějak neuměla připustit co bude!v 15 na konci 9 jsem si našla kluka byl hrozně fajn bylo mu 19 a rozuměli jsme si ve všem brášku měl rád a choval se k němu normálně jako ke zdravému což jsem byla hrozně vděčná.Kdykoliv jsem měla nějaké trápení mluvila jsem o něm s bráškou byl hodně moc chytrý a choval se dospěle měl rozum.nastoupila jsem na střední soukromou jazykovku ale byla jsem na intru a tomu mému se to nelibilo začala jsem kvůli němu zůstávat doma.otec v té době bydlel stále s námi ale skoro jsme ho nevídali..Ten můj přítel začal žárlit že jsem spolu jen o víkendu a hádali jsme se a pak mě poprvé uhodil pak už to bylo často až jsem jednou skončila na pohotovosti pořád jsem ho milovala a myslela že se změní jeho mamka mi říkala že jeho otec byl taky takový.Ve škole jsem i našla o rok staršího kamaráda a ten mi pomohl rozešla jsem se s tím mým klukem a začala trávit čas s ním jenže jsem naletěla chtěl mě jen na to jedno.když dostal co chtěl chlubil se tím po celé škole že mě dostal věděli to všichni i profesoři a mě bylo hrozně !!Když mi bylo 16 dokopala jsem mamku k rozvodu a jak se nám všem ulevilo!!!Na školu jsem kašlala chytla jsem se party co denně seděla v hospodě a kouřila trávu .Pak se vše zase změnilo.Díky tomu že se zmenšil příjem musela jsem odejít ze školy kterou jsem stejně flákala a začala chodit ve ždáře na gympl.mamka byla statečná vzorně se o nás starala někdy jsem měli své vrtochy ale nemohla jsem mít lepší rodinu (bez otce teda jeho nepočítám)Přišel rok 2005 bráška se sám pomalu už ani nenajedl zeslábly mu i ruce já sem tam měla nějakou známost ale nikdo koho bych milovala jako toho prvního.Jednoho dne jsem jela ze školy a volá mi mamka že je s bárcho v nemocnici ale že jen na kontrolu tam přes noc zůstanou.V tu chvíli jsem tušila co se děje ale nechtěla jsem si to připustit.Jela jsem za nima a bráška v té době byl už v komatu mamka my je tvrdila že o nic nejde.Druhý den mi volala že se na chvilku probral a snědl banán a napil se čaje. tu noc jsem nemohla spát vzala jsem si na sebe bráchovu košili a lehla si do jeho postele ve 2 ráno volala mamka at okamžitě přijedeme spal u mě strejda kdyby něco tak jsme nasedli a já už v autě věděla že je KONEC!!!!Přijela jsem tam vyběhla schody do 5 patra a letěla na pokoj maminka plakala a sestřička jen na mě kývla .Za jednu ruku jsem brášku držela já za druhou mamka a obě jsme plakali pak přišla doktorka a řekla že už ho musí odpojit že ho drží naživu je přístroje!V tu chvíli všechno skončilo!odešel mi můj bráška a část mě zemřela.To bylo 18.května 2005 brečela jsem a brečela mamka taky .KONEC tečka jen fotky zvpomínky obrázek v památníčku ..... následující dni byli takové že jsem s mamkou jen leželi kouřili a já pila pivo nevěděla jsem co dál.Pak jsem hodně chlastala.Po nějaké době to prost+ dál nešlo začali jsem docházet na psychiatrii.Nezvládala jsem nic a mamka taky ne jenže ta se neutápěla v alkoholu.Postupem času se vše zlepšovalo dali jsem se s mamkou dohromady a ona musela začít do práce když byl bráška starala se o něj takže do práce chodila jen než jsem se narodila měla z toho strach ale zvládla to.Za to já nic nezvládala škola mě nebavila nešla mi vztahy s klukama taky nebyly podle mých představ..Jako by toho nebylo málo necelý rok po tom zemřel babička mamka mojí mamky další rána!!Mamka si postupem času našla přítele který jí sem tam zlobí a já pár týdnů po ní jsem si našla manžela.Náš vztah nebyl nikdy ideální ale milovala jsem ho:)Pak jsem otěhotněla a musela jsem na plodovku.Měla jsem pocit že puknu než přišly výsledky říkala jsem si co když budu mít syna a ted bude mít to co bráška?Neuměla jsem si představit že bych opět zažívala tu bolest...Ale díky bohu mám syna zdravého a nehrozí že by to třeba další syn měl!!V tu chvíli jsem věděla jedno že i když nevěřím v boha ani v tom že zemřelí jsou v nebi ,tohle je prostě dar za brášku.že je to prostě zázrak který mi konečně dá smysl života který od bráškovi smrti postrádám!Mamka je štastná že mám zdravého syna a cel rodina taky!Já konečně po pár letech zase cítím že mám pro koho žít a dává mi to sílu at se děje co se děje:)školu jsem nedodělala když jsem zjistila že jsem těhu odešla jsem nezvládala jsem dojíždění a tak ale ted jsem rozhodnutá že si dálkově školu udělám ne jen pro sebe ale kvůli synovi aby na mě mohl být pyšný a kdo ví třeba půjdu i na vejšku ale to je ještě daleko:)Manžel sice někdy za moc nestojí ale někdy je skvělej má svoje chyby a já taky i když je potřeba aby se změnil věřím že časem se změní Sebastiánek mi dává sílu vše zvládat.Možná vám přijde že ten můj život je většinou o bráškovi ale on byl pro mě můj život nikdy jsem o tom moc nedokázala mluvit až ted.nebyla jsem dokonalá sestra ani dcera ale brášku jsem milovala mamku miluju a svého syna miluju jak jen nejvíc to jde a někdy mi přijde když ho tak pozoruju že má oči mýho brášky.A i když je to už přes 3 roky co jsem přišla o brášku nedokážu jít na hřbitov zkoušela jsem to ale prostě nemůžu.Tak a ted se jdu trochu uklidnit nějak jsem tu zase skončila v slzách a vzpomínkách.....