petromilka
Ahoj holky, jsem ve 31.týdnu, ano asi jsem šťastná, ale ne tak docela. Je toho hodně, co říct a asi u toho začnu brečet, nevím kudy kam. S přítelem jsme miminko chtěli, jen jsme asi nečekali, že to příjde tak brzy. Skončila jsem vysokou a hned otěhotněla, práci jsem samozřejmě nesehnala a ze školy nemám nárok vůbec na nic, takže jsem bez prostředků. Dlouho jsme sháněli byt a nakonec žádný nesehnali, takže budeme u jeho rodičů, což je první zádrhel. Před námi tam bydlel přítelův bratr s rodinou, čekali jsme do srpna, než se milostivě odstěhují do svého domu. Přítelovi navíc všechno trvá strašně dlouho, teprve minulý týden jsme dodělali kuchyń a ložnici. Jinak je všude prach, sutě a nepořádek, ale uklidím a můžu začít znova. Má to vůbec cenu? Navíc on má problémy s pitím, nebo ne s pitím, ale s jeho kamarády, jakmile písknou, sebere se a letí za nima a příjde bůhví v kolik. Na to čas má, ale na ostatní? Na to ne, a peníze? Teprve před měsícem si šel vyřídit úvěr. Jsem z toho všeho strašně nešťastná. Pořád se hádáme a když se nehádáme, nemáme si co říct. Jsem tam pořád sama, tak chodím alespoň k našim domů. Je mi tam smutno a s tchýní si nerozumím, navíc mi říká jménem mojí švagrové a její sestry si mě pletou s přítelovo první dívkou. Asi mě neberou dost vážně, nevím. Naši dělají co můžou, mamka mi kupovala suroviny, abych měla z čeho vařit, nakoupila nám spoustu věcí pro miminko, ale z jejich strany jsme neviděli zatím nic. Jo, řekne se, že bás tam nechjí bydlet, ale taky si to nechají pěkně zaplatit! Navíc je to pro ně výhodné, protože mají uklizeno, vymalováno a nemusí se o nic starat. Další věcí je, že se mnou přítel nechce spát, prý kvůli dítěti, ale nechce se ani mazlit... O polibek se musím doprošovat. Připadám si strašně zbytečná a odporná, je fakt, že jsem opravdu hodně přibrala, ale to k těhotenství snad patří a každý nemůže mít to štěstí, že přibere jen dítě a plodovou vodu... Proč se mě nedotýká? proč? Cítím se hrozně. Přes slzy nevidím na klávesnici. Nikdy bych se k tomu nesnížila, ale byla jsem o jednom víkendu u kamarádky a když jsem se vrátila, zjistila jsem, že přítel nebyl vůbec doma, no a když mu zazvonil mobil, podívala jsem se.... Zprávy byly jen v odeslaných.... Jasně z nich vyplynulo, že byl s nějakou jinou a zřejmě si to i dost užili. Nevím, co dělat. Ujišťoval mě, že si dělali s klukama srandu z nějaký holky, ale já vím, že to není pravda! Jsem v začarovaném kruhu.... Copak tohle je normální? Takhle se mám těšit na miminko? Vždyť ho jenom stresuju a ubližuju mu! Nevím, jestli bych neměla vyhledat nějakou odbornou pomoc. Prosím, poraďte mi někdo, nebo mi napište, jestli jste na tom byl někdo obdobně. Děkuju moc, pomohlo mi se vypovídat.
Taky s tebou citim a je mi to moc lito.za sebe bych ti jenom poradila,aby jste si asi dali pauzu a ty jdi treba na par dni nebo tydnu k rodicum a soustred se sama na sebe a miminko...potrebujes si odpocinout a snim to asi jen tak nebude.nerikam,ze tvuj pritel je spatny chlap,jen ma asi malinko tedkom zmatek,ale doplacis na to ty-a to bys nemela.mela bys odpocivat a venovat se sobe,kamaradum a svym oblibenym aktivitam-aspon castecne.a to je opravdu ten nejlepsi lek....
pokud chceš tady je icq-588 440 520
Ze začátku jsem si taky říkala že to bez něj nezvládnu že ho mám ráda a ted když jsem bez něj je mi o mnoho líp než před tím!Začátky jsou vždycky těžké :-)
Když jsem začala číst Tvuj příspěvek, myslela, jsem, že budu reagovat ve stylu, jak jsem to taky nečekala, že otehotním tak brzo a bla, bla, jenže ten Tvuj se pak začal vyvíjet jiným směrem. A neni to moc hezké. Jasně, můžu Ti poradit, aby jste si o všem promluvili, co vlastně chce a nechce, jestli nemá význam takovy vztah ukončit radši dřív, než bude dítě na světě, protože následné hádky před dítětem nejsou nic pozitivního. Ale to se asi líp píše, než realizuje. Nabízím Ti, jestli budeš chtít, můžem někdy pokecat po mailu nebo na ICQ a probrat to, co človek, to názor. Pokud budeš mít zájem ozvi se na gaboska@centrum.cz nebo ICQ 237 461 747
ahojky,
je to smutné. Bohužel, myslím si, že nejsi a nebudeš zdaleka sama, kdo má podobný příběh. I já jsem byla v tvé situaci, je to už téměř 9 let. A jsem pořád s tím samým přítelem a nyní čekáme druhého drobka. Na spoustu věcí teď nahlížím jinak, ale vím, že tehdy jsem si vytrpěla každou chvilku a vypíjela kalich hořkosti až do dna. Připadala jsem si už jako duševně nemocná, nebylo nikoho, komu bych to mohla říct a nemohla jsem se vrátit k našim. Těhotenství je náročné období, pro maminku i tatínka, chlapi občas velmi selhávají. Možná pod tíhou starostí, náhlé nutnosti zodpovědnosti, tedy spíše povinnosti...utíkají jinam - v lepším případě ke kamarádům do hospody, v horším hledají náruč jiné ženy, jejíž myšlenky se ubírají zcela jiným směrem než myšlenky těhotné ženy a navíc - vypadají obstojně...co si budeme povídat. Za tu řádku let, co jsem s ním, jsme si řekli několikrát, že bychom se neměli trápit navzájem, ale přesto jsme zůstali a vytrvali. On se unavil, já už se přestala trápit a naopak začala působit sebejistě a s nadhledem, aby neměl pocit, že ho tak strašně potřebuji. Stíhám jen to, co stíhám a nechám si kousek času i pro sebe. A hlavně jsem se naučila oponovat, to jsem předtím neuměla. Přeji vám, abyste náročné období zvládli a aby se vše vrátilo do normálu.

























