a kdybych byla v podnájmu, nedají mi přeci nic, když tam nebudeme mít trvalý pobyt, není tak?

když budeš mít nájemní smlouvu tak si tam trvalý pobyt můžeš zřídit :-).

S manželem jsme přes osm let, a protože jsme oba dost horkokrevný, byly dřív doby, kdy jsme se nesnášeli, kdy jeden nebo druhej usiloval o rozchod, ale zase možná i kvůli tomu si i po těch osmi letech denně píšeme zamilovaný smsky a vrkáme na sebe jak čerstvě zamilovaný.

já ho nemiluji a nechci už nic napravovat. Už ho pomalu nesnáším. Do všeho se mi plete, o všem se snaží rohodovat, bez jeho dovolení nesmím ani děckám nic koupit, aby pak týden nenadával. Na všechno má divné názory a přestal o sebe dbát, neustále smrdí potem, hodně a je to fakt odporné, hrozně moc ztloustnul, ale kus bučku a pivo si on může koupit vždycky, ale já nesmím kupovat nic. Začal se chovat jako buran, hnusí se mi už jen to, jak sedí u stolu a obědvá, prostě jako buran ... nedokážu s ním spát, je mi to hrozně moc proti srsti a stejně z toho nic nemám, tak k čemu pak něco napravovat?

Z mé vlastní zkušenosti - napravovat manželství jen kvůli dětem není vždy dobrý nápad - naši se rozvedli, když jsem byla malá. A bylo to to nejlepší, co mohli udělat. Lepší, když nás vyxchovávala jen mamča (mě a bráchu) a měli jsme málo peněz, než když jsme žžili s tátou - neustále spory, hádky, alkohol, věci létající vzduchem a strach, že chytnu jednu od něj a druhou o zem... Nikdy víc. Raději tisickrát budu jen s mamčou a bráchou a třeba jíst jen chleba a pít vodu, než abych žila v jedné domácnosti se svým tátou. Jsem mojí mamče neskonale vděčná, že našla odvahu se rozvést, odstěhovat se s náma 50 km daleko (protože blíž bydlení v jejích finančních možnotech nenašla) a být na vše sama. Zvládla to úžasně a my jsme s ní s bráchou byli šťastní... Vím,že tohle je trošku jiný případ, ale chtěla jsem napsat, jak to může být z pohledu dětí...