Tak moje tchyně je spíš jak z hororu.Nenávidí mě,že jsem jí sebrala synáčka půl roku po tom,co zemřel tchán,pak jsme tam začli bydlet,ačkoliv já nechtěla ale ona vyšilovala,že když ji nechá v baráku samotnou,otráví se.Pak už to šlo jak po másle,dělala naschvály,v ničem nepomohla,nic nezaplatila na baráku,pomlouvala nás po celým městě,především mě a já jí dělala služku,abych se zavděčila (pověs prádlo,seber prádlo,kup mi v krámě tohle a tohle),Museli jsme si nahoru do patra dát dveře,aby k nám nelezla i o půlnoci,to s náma za to měsíc nemluvila (svatej klid),zamykání nepomohlo,zase bušila na dveře.Léčí se s nervama,kdykoliv jsme za ní rozumě šli,že je třeba vyřešit nějaký společný problém,že nám třeba něco vadí,hned se trávila a věšela a manžela citově vydírala.Hrůza,já jí začala nenávidět ještě víc a o to víc se ona snažila nás rozvést.Manžel byl sedm let mezi náma jak prostředníkpořád to neřešil,jen se naštval a šel pryč.Já už se tu necítila jako doma.radši jsem zůstavala v práci i přes víkend.Někdy už to bylo fakt na rozvod.Pak se narodila malá,tchyně jí ani nic nekoupila a to jí budou dva roky.Když už to bylo neúnosný,chtěli jme se odstěhovat(ačkoliv nás předělání a opravy domu stály 400 tisíc a půl domu patří manželovi- kvůli tomu jsme taky ze začátku pryč nechtěli )Jenže by nám na MD nedali hypošku,tak jsme si chtěli půjčit jen málo na garsonku pro tchyni.To byl snad nejhorší cirkus u nás ( a že scény u nás byly téměř denně),řekla,že to tu radši zapálí než by šla do garsonky a nám dala konečně pokoj a tak tu noc jsem chodila po bytě a hlídala,jestli to nezapálí a koukala jsem z okna,kde jsou největší závěje sněhu pod oknem,kam budu házet malou,až bude hořet.No a nakonec jsme vymysleli nejrychlejší a nejlevnější řešení,který jsme měli udělat hned před těma sedmi lety.Dole v chodbě jsme postavili zeď,aby jsme oddělili byty ají jsme nechali udělat z druhé strany domu u dveří zámek na zamykání a chodí zadem.Dvě schránky (protože nám otvírala pořád dopisy,bylo to šílený) a bylo to.Sice ještě nějaký to divadlo jsme museli přetrpět než stála zeď,ale zachránili jsme vztah a manželství a máme po sedmi letech klid.My dvě se nezdravíme,když se potkáme,na zahradu nechodíme,škoda,ale což.Manžel tam jen seká a na balkon jdu jen když ona není venku.Nenávist nám oběma kouká z očí,když se potkáme.Věco ohledně domu řeší manžel s ní v rychlovce mezi jejíma dveřma vzadu,po městě a v ulici jsme nejhorší na světe,jelikož tchyně všem líčila odjakživa všechno jinak než se odehrálo.Alw co mi může být po lidech,když nikdo nezná obě strany,a't nesoudí.Tak,aspoň jsem se vypsala z té hrůzy. :a: :a:

No, rekla bych, ze jeslti uz ted pritel nechape potrebu soukromi a nestoji v tomhle za tebou, mas vic k premysleni nez jen tu pani co k vam chodi.... Pokud si neurcite hranice ted, pujde to jen hur a hur.
Dalsi moznosti je zkusit ji to rict sama. Nejak rozumne, ze jsi rada, ze se stavi, ale ze se necitis jako doma, kdyz neikdy nevis, kdy se nekdo objevi ve dverich.

Jinou moznosti je zkusit to zaridit tak, aby to i hlapovi zacalo vadit. kdyz vis, ze nejspis asi prijde, tak ho zkus svezt :-). Uvidis, jesli mu bude prijemne, kdyz se tam jeho mama zniceho nic, objevi. :-)

Tak já se přidám. Moje tchýně bydlí pár metrů od nás. Kdykoli k nám jde, předem se ohlásí telefonem, kolikrát i den předem. Klíče má, ale pokud o tom nevíme, sama k nám nejde. Dítko nám hlídá, kdykoli potřebujeme, dodržuje moje pravidla výchovy, do ničeho nemluví, jede prostě v tom, co chci já. nepovolí jí nic víc, než co jí povolím já doma. Je hodná, je milá, pomáhá. Když mám problém, vždycky tu je pro nás, můžu se jí vykecat, vypovídat, vždycky poradí. Stojí za mnou i za mým mužem (jejím synem). Nikdy na nás nekřičí, prostě - je milionová. Tchýní bych jí nikdy nenazvala. pro mě je to maminka s velkým M, co vychovala nejen úžasného syna, ale která by pro celou svoji rodinu dýchala. Když jsem někdy vzteklá a naštvaná, manžel ji na mě zavolá, ona přijde, já se jí vykecám a je mi zase dobře :o)) nedala bych jí. Lépe jsem se vdát nemohla. A o tchánovi ani nemluvím, to je zlatíčko, jak má být. Je s ním sranda, žádný puritán a byl to on, kdo se přizpůsoboval našemu žití, ne, my jemu. Z počátku se učil ohlašovat se u nás, než sem přišel (má tu totiž obr. zahradu, o kterou se stará), ale dnes, dnes je to pro něj samozřejmost. Já bych je nedala, ani za nic :o)) miluju je všecky i s mým mužem, který mi často říká "bože, ty jsi stejná, jako moje maminka!" :-D