to je,ale tolerance.Syn o růžové nechce ani slyšet.

No, člověk hlavně nesmí číst většinu článků na rodina.cz , protože tam jsou samé negativní věci... já tam snad nečetla ještě nic pozitivního... je pravda, že když jsem čekala první děti, tak jsem nevěděla skoro nic a tak jsem se ani neměla čím trápit... a teď naštěstí jsem to už nějak rozumně filtrovala a hlavně jsem celou dobu věřila, že bude všechno v pořádku... a po výsledcích z plodovky jsem začala nakupovat a shánět jak urvaná z řetězu, do té doby jsem měla jen pár maličkostí a raději jsem nic nekupovala, co kdyby... ale všechno dopadlo dobře, no a právě před chvílí mi PPL dovezla jídelní židličku pro toho našeho diblíka...
A když jsme u těch sourozenců, tak mě strašně mile překvapil patnáctiletý syn, jak se má k malé hezky, pohlídá, pochová, hraje si s ní, zabaví ji, když potřebuju něco udělat, mám ho k ruce, když koupu a není tu tatínek, dělá na malou ksichtíky a škleby a jí se to děsně líbí, to se zajíká smíchem, no ani jsem to od něj nějak nečekala... a když jdeme spolu venku, nakupovat a podobně, tak vozí kočárek... no já úplně čumím :00: ;) :s: :s: :s: :s:

Ono to nakonec bude nejlepší - udělat mezi dětmi takový rozdíl. Sice jsou to vlastně jedináčci oba, ale pak v budoucnu to stejně řešit nebudou o kolik jsou od sebe, hlavně že mají jeden druhého. A rodiče si je asi víc užijí takhle po jednom. Dcera se těší, až ji musím krotit. Taky jsem zatím s ničím nezačala. Počkám až na výsledky, abych něco neuspěchala. Bála ses plodovky? tady v okolí jsou názory, že to nemusí dopadnou špatně. Nemyslím výsledky, ale že se něco nepovedlo a ženská o mimi přišla. Nevím, ale zase nejistota, že by se něco nemuselo povést - pak by to byla rána. A taky jsem hrozně zvědavá. U prvního jsem nechtěla dopředu vědět nic, ale tady jo. :/;x:

Bála jsem se strašně, hlavně už dopředu, protože kvůli věku jsem počítala s tím, že na to budu muset jít... a bála jsem se hlavně toho, že to bude nepříjemné a bolestivé, když mě mají tak dlouhou jehlou píchnout do břicha s miminkem... no nakonec jsem na to šla, protože jsem si neuměla představit, že by se mi mohlo narodit postižené dítě, možná kdybych neměla už ty dvě, tak by mi to bylo jedno a šla bych do toho, ale takto jsem chtěla mít aspoň nějakou jistotu... samotný odběr byl v pohodě, skoro jsem to necítila, doktor Polák je moc příjemný lékař a dovedl mě naladit tak, že jsem se cítila v pohodě, riziko postižení bylo stejně velké jako riziko potratu, tak jsem si říkala, že nemám co ztratit a jistota je kulomet :-)
No a nevím proč, ale po tom odběru, ještě než jsem měla výsledky, tak jsem věděla, že to bude dobré a že mi jen potvrdí to, že budeme mít zdravou holčičku... ale ty tři týdny čekání byly dlouhé... jen jsem byla strašně opatrná, snažila jsem se jen polehávat, abych náhodou nějak neohrozila miminko, a pořád jsem hlídala pohyby, jestli je v pořádku a jestli se tam hemží... :cc):
No a jak říkám, sotva mi pak doktorka potvrdila, že je to dobré, že už nemusím mít ten klidový režim a schválila mi plavání a cvičení, tak jsem začala s obojím, abych se na mimi hezky připravila, už mě to ležení nějak zmáhalo... předtím jsem byla zvyklá každý víkend na nějakou aktivitu, lyže, běžky, kolo, horské túry a najednou jsem čtyři měsíce nic nedělala a chodila maximálně na vycházky... no od osmého týdne jsem byla doma na neschopence, tak už mě to prostě nebavilo...
A zase vím o spoustě holek, co byly na plodovce a nevím o žádné, která by potom měla nějaké problémy nebo to dopadlo špatně... tak to mě asi taky trochu uklidnilo... kamarádka, která měla malou ve 39 letech, byla dokonce třikrát, dvakrát hned na začátku na odběr choriových klků, potom na odběru z pupeční šňůry a pořád se jim něco nezdálo, tak nakonec i na amniocentéze a teď má malou Kačenku a zdravou a šikovnou, takže jsem si říkala, že když přežila ona tohle všechno, tak já ten jeden odběr zvládnu taky... a malá že bude po tatínkovi bojovník, tak to přežije ve vší parádě...

To je dobrý slyšet (teda číst). Taky si vždycky říkám, že když to zvládly ostatní, tak já taky. A přesně - protože už dítě mám, nešla bych do toho, abych donosila postižené dítě - pokud bych o tom věděla dopředu. Jen se bojím, že mě nechají hned doma. Chodím do práce a chtěla bych co nejdýl. Doma bych se asi zbláznila. Sedím v kanclu, pohyb jen co si naprogramuju sama (vedle do kanclu apod.). No uvidíme. Necháme to koňovi...... Díky. :a: