Bála jsem se strašně, hlavně už dopředu, protože kvůli věku jsem počítala s tím, že na to budu muset jít... a bála jsem se hlavně toho, že to bude nepříjemné a bolestivé, když mě mají tak dlouhou jehlou píchnout do břicha s miminkem... no nakonec jsem na to šla, protože jsem si neuměla představit, že by se mi mohlo narodit postižené dítě, možná kdybych neměla už ty dvě, tak by mi to bylo jedno a šla bych do toho, ale takto jsem chtěla mít aspoň nějakou jistotu... samotný odběr byl v pohodě, skoro jsem to necítila, doktor Polák je moc příjemný lékař a dovedl mě naladit tak, že jsem se cítila v pohodě, riziko postižení bylo stejně velké jako riziko potratu, tak jsem si říkala, že nemám co ztratit a jistota je kulomet :-) No a nevím proč, ale po tom odběru, ještě než jsem měla výsledky, tak jsem věděla, že to bude dobré a že mi jen potvrdí to, že budeme mít zdravou holčičku... ale ty tři týdny čekání byly dlouhé... jen jsem byla strašně opatrná, snažila jsem se jen polehávat, abych náhodou nějak neohrozila miminko, a pořád jsem hlídala pohyby, jestli je v pořádku a jestli se tam hemží... :cc): No a jak říkám, sotva mi pak doktorka potvrdila, že je to dobré, že už nemusím mít ten klidový režim a schválila mi plavání a cvičení, tak jsem začala s obojím, abych se na mimi hezky připravila, už mě to ležení nějak zmáhalo... předtím jsem byla zvyklá každý víkend na nějakou aktivitu, lyže, běžky, kolo, horské túry a najednou jsem čtyři měsíce nic nedělala a chodila maximálně na vycházky... no od osmého týdne jsem byla doma na neschopence, tak už mě to prostě nebavilo... A zase vím o spoustě holek, co byly na plodovce a nevím o žádné, která by potom měla nějaké problémy nebo to dopadlo špatně... tak to mě asi taky trochu uklidnilo... kamarádka, která měla malou ve 39 letech, byla dokonce třikrát, dvakrát hned na začátku na odběr choriových klků, potom na odběru z pupeční šňůry a pořád se jim něco nezdálo, tak nakonec i na amniocentéze a teď má malou Kačenku a zdravou a šikovnou, takže jsem si říkala, že když přežila ona tohle všechno, tak já ten jeden odběr zvládnu taky... a malá že bude po tatínkovi bojovník, tak to přežije ve vší parádě...
In reply to Ono to nakonec bude by monym
Bála jsem se strašně, hlavně už dopředu, protože kvůli věku jsem počítala s tím, že na to budu muset jít... a bála jsem se hlavně toho, že to bude nepříjemné a bolestivé, když mě mají tak dlouhou jehlou píchnout do břicha s miminkem... no nakonec jsem na to šla, protože jsem si neuměla představit, že by se mi mohlo narodit postižené dítě, možná kdybych neměla už ty dvě, tak by mi to bylo jedno a šla bych do toho, ale takto jsem chtěla mít aspoň nějakou jistotu... samotný odběr byl v pohodě, skoro jsem to necítila, doktor Polák je moc příjemný lékař a dovedl mě naladit tak, že jsem se cítila v pohodě, riziko postižení bylo stejně velké jako riziko potratu, tak jsem si říkala, že nemám co ztratit a jistota je kulomet :-)
No a nevím proč, ale po tom odběru, ještě než jsem měla výsledky, tak jsem věděla, že to bude dobré a že mi jen potvrdí to, že budeme mít zdravou holčičku... ale ty tři týdny čekání byly dlouhé... jen jsem byla strašně opatrná, snažila jsem se jen polehávat, abych náhodou nějak neohrozila miminko, a pořád jsem hlídala pohyby, jestli je v pořádku a jestli se tam hemží... :cc):
No a jak říkám, sotva mi pak doktorka potvrdila, že je to dobré, že už nemusím mít ten klidový režim a schválila mi plavání a cvičení, tak jsem začala s obojím, abych se na mimi hezky připravila, už mě to ležení nějak zmáhalo... předtím jsem byla zvyklá každý víkend na nějakou aktivitu, lyže, běžky, kolo, horské túry a najednou jsem čtyři měsíce nic nedělala a chodila maximálně na vycházky... no od osmého týdne jsem byla doma na neschopence, tak už mě to prostě nebavilo...
A zase vím o spoustě holek, co byly na plodovce a nevím o žádné, která by potom měla nějaké problémy nebo to dopadlo špatně... tak to mě asi taky trochu uklidnilo... kamarádka, která měla malou ve 39 letech, byla dokonce třikrát, dvakrát hned na začátku na odběr choriových klků, potom na odběru z pupeční šňůry a pořád se jim něco nezdálo, tak nakonec i na amniocentéze a teď má malou Kačenku a zdravou a šikovnou, takže jsem si říkala, že když přežila ona tohle všechno, tak já ten jeden odběr zvládnu taky... a malá že bude po tatínkovi bojovník, tak to přežije ve vší parádě...