Ahoj, tak my máme doma syna 23m a já jsem teď ve 12tt - obě plánované i přes to, že mi bude 22. S manželem jsme spolu 7 let a řekla bych, že nám nic neschází( jasně peněz není nikdy dost , ale taky s málem člověk neumře a není to to hlavní, což jsem se několikrát přesvědčila). Jinak na to, že někdo řekne, že druhé čekáme jednak brzy kvůli věku syna a druhak kvůli našemu věku ( já 22 manžel 25) tak jsme u obou neřekli jo začneme se snažit, ale brali v potaz co vše je třeba, jestli vše zvládneme, ať už po finanční, ale tak psychické stránce a věř, že z naší strany to rozhodně není pro nějaké " budu mít dvě děti a mám splněno". Jsem z veliké rodiny, moje mamka je z 6ti dětí a mě se to vždycky strašně líbilo jak jsme se sjíždeli celá velká rodina. Neřešit i finance, tak máme klidně více dětí, děti s manželem oba milujeme, ale i na to se bohužel musí myslet a myslet do budoucna, že u potřeb jídla, plínek, hraček a oblečení to nekončí, že budou daleko větší výdaje a proto zatím dvě budou stačit a pokud to budoucnost dovolí, tak třeba v 35ti letech půjdem do dalšího/dalších, ale i doba je jiná a děláme si to asi i my rodiče, že dětem víc povolíme a na ulici potkáváme vztekací "smráďata" ( ne že by můj syn byl občas jiný) :D , ale neodrazuje mě to od dalšího, ikdyž vim, že si snim užíváme až až kolikrát a že je prostě víc aktivní, ale zase je hodně všímavý a rychle se učí novým věcem. Skutečnost, že by měl žárlit je možná, ale tak tomu může být teď, za dva roky i za deset let. Upřímně, když člověka někdo předběhne, nežárlí??:) Tak asi tak.. O tomhle by se dalo debatovat dlouhé hodiny a každý má svůj pohled na věc a jiné možnosti;)

Nooo tak asi podle hormonů :)))
Než jsem se stala matkou, tak jsem nechtěla žádné dítě.
Teď mám doma jedno dvouleté a jsem přešťastná, že ho mám. Neskutečně jí miluji a úžíváme si s ní dokonalý život, který nám zajistila svojí existencí.
S manželem bychom chtěli možná ještě (on) jedno, (já) dvě děti, ale až v době, kdy dceři bude víc, bude samostatnější, a bude třeba nastupovat do první třídy.

Když jsem byla v pubertě, byla jsem přesvědčená, že budu mít hodně dětí, ale tvrdila jsem, že budou adoptovaný- nedokázala jsem si sama sebe představit těhotnou, rodící. Dlouho jsem si plánovala kariéru v S.O.S. Dětský vesničce. :s: :s:

Pak jsem byla v dlouhém stabilním vztahu a už v šestnácti se mnou začaly šít hormony tak, že jsem si cpala polštář pod triko, naštěstí jsem byla furt při smyslech, tak mě nenapadla žádná blbost, i bez toho je tu náctiletých snažilek dost. :s: Ale protože tenkrát frčely Gilmorky, plánovala jsem rodinu na brzo- těhotný třicítky mi byly proti srsti.

Pak jsem potkala manžela a hned první den se dohodli na sedmi dětech. Já říkala pět, on devět, sedm je kompromis (a hezký číslo).

Čím víc dětí mám, a čím jsem starší, tím se mění můj pohled na rodičovství/ mateřství, chápu dobrovolně bezdětné( i je obdivuju za odvahu vzepřít se tlaku společnosti), chápu rodiny s jedináčky, chápu ty, kteří si rodičovství nechávají na pozdější věk a na čtyřicítku s bubnem koukám s obdivem, né s posměchem jako dřív. Chápu ženský, který kouzlu mateřství propadnou natolik, že těch dětí mají třeba deset.

Vadí mi jen ženy, které mají děti, aby si splnily tu "povinnost", nebo je to to poslední, co jim chybí k dokonalému životnímu stylu, aneb "chci holčičku, abych ji mohla od hlavy po paty navléct do Hello Kitty, pokud možno císařem, aby se mi nerozjela frnda, nekojit, aby se mi nevytahaly prsa", pak vedou řeči typu :"Nebudu dítěti dělat otroka, když má spát, má spát," promítají do dítěte svý nesplněný sny a touhy, přitom jejich pětiletý dítě ještě šišlá a má slovní zásobu tříletýho, protože se s ním doma nikdo nebaví.