Jájinka27
Tak jsem si aspoň trochu vylila srdíčko a moc děkuju Vám všem, které jste mi projevily svou podporu...vím, že v mé situaci asi nezbývá než doufat....tak já se o to pokusím...a snad při
AHoj holky,
četla jsem příspěvky a cíl máme všichni stejný...být milující mámou...
S manželem se dva roky snažíme o mrňouska. Oba si miminko strašně moc přejeme,ale asi nám není přáno :\/:
Ze začátku jsme to brali tak, že to půjde a budeme brzo rodiči, jenže..po delším neúspěšném snažení a vyšetření nás obou, přišla první rána...mám polycystické vaječníky a nemám tedy ovulaci. Aby toho nebylo málo, manželovi výsledky byly tak na prd, že nás rovnou poslali na IVf. Ani tam nám moc šancí nedávali. V říjnu jsem podstoupila IVf, ale bohužel to neprobíhalo jak mělo, měla jsem těžkou hyperstimulaci, skončila na kapačkách a z deseti embryí přežily do transferu jen dvě...Když mi je dávali a já viděla ten zázrak na monitoru, ty dva "naše vysněné zárodečky"...brečela jsem a prosila ty dva malé zázraky, aby bojovali a vydrželi..manžel mi neustále hladil břicho a i on prosil, aby bojovali...ale nebyli dost silní a já o ně přišla...asi nemá smysl popisovat, jak moc to oba bolí...
Vyzkoušeli jsme tolik rad, bylinky, léčitelé, cvičení, doktoři, stěhovali jsme se, chystali svatbu, změnila jsem práci..prostě jak se říká, že když má člověk "jiné" starosti, že to třeba přijde...no tak u nás asi ani to neplatí, protože za ty dva roky jsme měli tolik starostí, že bych musel být těhotná snad každý druhý měsíc..podstoupila jsem i operaci....
Už nevím kudy kam, kde vzít sílu a usmívat se i když je mi do breku..všude kolem nás se s miminkama a těhulkama roztrhl pytel a mě už dochází síla tvářit se, že je vše v pořádku když jsem vnitřně úplně na cucky..Asi proto hledám útěchu tady, protože v mém okolí se setkávám hlavně s těhulkama a maminama a já mezi nějak už nezapadám, protože mé trápení je v pozadí..v popředí je jejich štěstí a radost..což chápu, také bych chtěla radši řešit nevolnosti a oteklé nohy než mé každoměsíční trápení když po několika týdením zpoždění dostanu menstruaci :\\:
Ahoj, neves hlavu. Me kamaradce se pred 14ti dny narodil po skoro peti letech snazeni a jednom potratu nadherny chlapecek. Taky uz nedoufali a najednou ... Rika se, ze kdyz na to nebudes myslet tak to prijde samo.
ahoj, to je mi moc líto. Musí to být strašné. A nepřemýšleli jste o adopci? vím že toneni to samé jako vlastní dítě, obnáší to i určité starosti než se adopce zdaří ale mohla by to pro vás být šance. Je možné že by se vám potom podařilo miminko vaše vlastní. Pár takových případů je. Život bez dětí je hrozně těžkej. Já bych adopsi zkusila. V dětských domovech (dnes se tomu říká jinak) je spousta dětiček. Moc držim palečky ať jste šťastni-tohle je hrozné :|€|:
In reply to ahoj, to je mi moc líto. by JaMiOn
I tom jsme přemýšleli, život bez dětí si ani jeden z nás nedovede představit. Manžel to s dětma úžasně umí, vím, že by byl skvělej, obětavej a milující táta..pořád v koutku duše doufáme, že se třeba i na nás usměje aspoň trochu toho štěstí...ale je to peklo :\\: Pořád jsem se snažila "držet"..nějak to všechno ustát a věřit...jenže o Vánocích jsem se dověděla, že moje sestra je těhotná..otěhotněla v tu dobu, kdy já jsem potratila :\\: ...a to pro nás byla hrozná zpráva...vím, že miminko je dar a modlím se, aby bylo v pořádku, ale nějak to nezvládám...nezvládám pohled na sestru, na to jak jí roste bříško, jak je šťastná, jak mluví jen o mrňouskovi...každý pohled na ni a její bříško je jako rána do srdíčka, protože mám v hlavě v tu chvíli jen jedno...to, že jsem mohla mít taky takové bříško, to že jsme mohli být s manželem tak moc šťastní, taky řešit všechny ty věci kolem, těšit se, radovat se...snažili jsme se s potratem vyrovnat, ale vůbec nám to nejde, když vidíme jak roste miminko jinde...asi to zní hodně sobecky...ale ta bolest je šílená..moc jí to přeju, všem snažilkám a to myslím upřímně...jen nevím, jak se s tím vším srovnat..vím, že musíme věřit a jít dál...ale nějak to nejde..
In reply to I tom jsme přemýšleli, by Jájinka27
Ahojky tak ti něco povím,tak moje kamoška tehdy ji bylo 20když se začali snažit o miminko,ale 4dlouhý roky nic a tak si podali žádost o miminko a trvalo to jenom 6měsiců,všelijak je testovali a nakonec 23listopadu2008,do svého vyšperkovaného bytu vešli 3...2štastní a pyšní rodiče a jeden malej uzlíček jménem Karolínka.A tedka před 2měsíci mi napsala budeme 4..No a taky nemohla otěhotnět už ani nechodila snáma na kafíčko sme takovej menší babskej spolek o 5ženách :s: ...Takže nevěš hlavu a směle do toho,věřím tomu,že až zase vykouzlíš usměv na tváří pro malý bezbraný uzlíček zadaří se vám i vaše vlastní miminko!!Držím palečky a přeju moooc štěstííčka...
In reply to Ahojky tak ti něco by Vendy
děkuju za podporu!
















