kde najít sílu a věřit..

AHoj holky,

četla jsem příspěvky a cíl máme všichni stejný...být milující mámou...
S manželem se dva roky snažíme o mrňouska. Oba si miminko strašně moc přejeme,ale asi nám není přáno :\/:
Ze začátku jsme to brali tak, že to půjde a budeme brzo rodiči, jenže..po delším neúspěšném snažení a vyšetření nás obou, přišla první rána...mám polycystické vaječníky a nemám tedy ovulaci. Aby toho nebylo málo, manželovi výsledky byly tak na prd, že nás rovnou poslali na IVf. Ani tam nám moc šancí nedávali. V říjnu jsem podstoupila IVf, ale bohužel to neprobíhalo jak mělo, měla jsem těžkou hyperstimulaci, skončila na kapačkách a z deseti embryí přežily do transferu jen dvě...Když mi je dávali a já viděla ten zázrak na monitoru, ty dva "naše vysněné zárodečky"...brečela jsem a prosila ty dva malé zázraky, aby bojovali a vydrželi..manžel mi neustále hladil břicho a i on prosil, aby bojovali...ale nebyli dost silní a já o ně přišla...asi nemá smysl popisovat, jak moc to oba bolí...
Vyzkoušeli jsme tolik rad, bylinky, léčitelé, cvičení, doktoři, stěhovali jsme se, chystali svatbu, změnila jsem práci..prostě jak se říká, že když má člověk "jiné" starosti, že to třeba přijde...no tak u nás asi ani to neplatí, protože za ty dva roky jsme měli tolik starostí, že bych musel být těhotná snad každý druhý měsíc..podstoupila jsem i operaci....
Už nevím kudy kam, kde vzít sílu a usmívat se i když je mi do breku..všude kolem nás se s miminkama a těhulkama roztrhl pytel a mě už dochází síla tvářit se, že je vše v pořádku když jsem vnitřně úplně na cucky..Asi proto hledám útěchu tady, protože v mém okolí se setkávám hlavně s těhulkama a maminama a já mezi nějak už nezapadám, protože mé trápení je v pozadí..v popředí je jejich štěstí a radost..což chápu, také bych chtěla radši řešit nevolnosti a oteklé nohy než mé každoměsíční trápení když po několika týdením zpoždění dostanu menstruaci :\\: