Ahoj holky.

Jsem tu nová a jsem celá ubrečená, tak se předem omlouvám za chyby.

Přišla jsem před rokem o mimčo. Bolelo to jako ještě nikdy nic. Proto jsem byla nadšená, že se nám opět zadařilo a jsem těhu. Jen, aby radost dlouho netrvala, mimčo má Downův syndrom. Ani sekundu jsem nepřemýšlela, že bych dala malého pryč, fuj, neeee, nikdy. Jinak ale manža. Řekl, že mentála (opravdu to řekl takhle) nechce. Tchýně mi včera říkala, že bych si měla pročistit karmu, protože druhé těhu už mi nevyšlo, že manža tohle dlouho nevydrží a ještě horší věci :(. Že je to všechno jenom moje vina a že jsem ještě mladá a měla jsem volit dát malého pryč, fuj ani to nejsem schopná napsat, jak mi to řekla. Manža s ní souhlasí a jen na mne řve, já už nemůžu :(

Taky to pro mne není nejlehčí, ale na malého se těším, budeš to prostě jen trochu jiné miminko, ale nevím, jestli to s manžou vydržíme. Je na mne v poslední době jen hnusný a sprostý. Řekl mi i že to mentální postižení bude mít malý po mně, že jsem přerušila vysokou a hned se dala na dráhu slepice (rozuměj první těhu, druhé těhu). Přitom jsme na tom byli domluvení. Ach jo, co když ode mne odejde? Mám šanci sama zvládnout dítě s DS? Jsem úplně zoufalá, nevím co dělat. Říkám si, jestli tchýně neměla pravdu s tpou špatnou karmou a jestli opravdu neničím manžovi život. Je fakt, že jsem se o tom, že si malého necháme rozhodovala okamžitě a sama bez něj, ale stejně by mne nepřesvědčil. Omlouvám se za svůj rozsáhlý elaborát, trochu se mi ulevilo.