porodnice a stesk

Ahoj, tak já tě taky chápu, mám sice dítě zatím jen jedno (malé bude teď rok), ale začínáme se snažit o druhé, tak jsem nad tím taky přemýšlela, že se budu snad cítit, jako bych ji i zrazovala, ale myslím, že je to naprosto normální, třeba já se do své holčičky zamilovala až tak po šesti týdnech, do t doby jsem si na ni jen tak nějak zvykala a myslím, že u druhého to budu mít stejné.. Tak se drže a přeji hodně zdravíčka vám všem a ať to krásně zvládáte :a:

Ahoj, úplně tě chápu, já to měla taky tak. Marušce bylo 19. měsíců když se Anička narodila. je pravda, že v porodnici sem moc netruchlila, spíš sem relaxovala, Maruška je docela zlobiví dítko, ale potom když sme přišli domu, to byla katastrofa! Už když sme si pro ní jeli k našim, hlídali, manžel nemoh, tak se na mě pověsila a nechtěla se pustit, do toho začla Anička plakat hlady, takže kojení, a to byl kravál. Asi tak dva měsíce sem probulela, že namam na tu starší čas, že je neštastná, že se určitě trápí, ale všechno se srovnalo, ale byla to pro mě hrůza, a ted je Aničce už osum měsíců, Maruška zlobí a Anička je moje sluníčko. Ale miluju je obě, strašně moc!!! Tak věř že i když se ted tim trápíš, tak že ti k tomu taky dopomáhaj hormony a že se to srovná. Přeju hodně štěstí a zdraví!!!

dekuju moc za odpovedi.Snad nad tim ted tak dumam proto,ze je tu docela dost volneho casu oproti tomu,kdyz jsem byla doma a starala se o malou.Mozna mi prislo lito,ze mala,kdyz za mnou prisli s tatou na navstevu,tak na miminko zarlila a jakmile jsme ho jeden z nas zacal chovat,tak plakala.Prislo mi to lito,ale snad ji to prejde.Doufam..

Ahoj, přesně vím, jak ti je. Já jsem během těhotenství 2x ležela v nemocnici na pozorování a pokaždé jsem to tam prořvala. Strašně mi bylo smutno po malé. I když mě kolikrát dokázala svým zlobením pořádně vytočit, tak teprve tehdy, když jsem s ní nebyla, jsem si uvědomila, že je pro mě všechno na světě a hrozně mi bylo líto, že ji nemám u sebe. V porodnici jsem se snažila smutek zahánět tím, že jsem si říkala, ať jsem ráda, že si můžu odpočinout, že až se vrátím domů, dostanu se do kolotoče, který se už nezastaví a že si malé užiju ažaž. Trochu to pomohlo a navíc ty 4 dny tam uběhly jako voda. A ty tvé pocity, že máš malou raději než miminko - já to tak měla taky, i k dceři jsem si po narození musela postupně vytvořit vztah. A řekla bych, že teď, u druhého dítěte, jsem se malého "naučila mít ráda" rychleji (spíš je to tím, že se u druhého a dalších dětí rychleji adaptuješ a zvykáš si na novou situaci lépe) :a:

ahoj, myslim si že tyto pocity jsou naprosto normální-kord když dítko které je doma je takto malé. Já mám dětičky od sebe bez 2 měsíců o 3 roky. Taky se mi po Ondrovi stýskalo a pořád jsem na něj myslela. Narodila se mi vysněná holčička tak jsem byla moc štastná. Ondra byl doma s manželem a jezdili na výlety (červen) a tak to kluci krásně zvládali. Když mě přišly navštívit, tak mě až překvapilo jak už je Ondra velkej /proti tomu uzlíčku co jsem měla v postýlce. Musim ale i říct, že jsem si v porodnici odpočala. Ondra je hodně živé dítko a tak to odloučení bylo i příjemné-měla jsem čas přmýšlet nad tím, jak to vše bude-jak to snima zvládnu....
Neboj, za pár dni budeš doma a budeš mít u sebe obě dětičky-uvidíš jak je to krásný pocit. To že ted máš víc ráda starší dítě je normální-na to maličké si teprve budeš zvykat a láska k němu se v tobě bude postupně vytvářet.Možná že za pár měsíců pocítíš, že to maličké máš ratši než to starší. Kord když bude hodňoučké. Já jsem si tímto pocitem prošla a cítila jsem se hrozně. Nyni už se vše upravilo...

Ahoj, zkušenost úplně nemám, ale mně to přijde úplně normální a v pořádku. Já mám doma 20ti měsíčního klučinu a začínáme se o druhé snažit, přesto když ležím po večer v posteli a manžel mi hladí bříško a sní, že třeba tentokrát se zadařilo a už tam máme miminko..mám i z toho smíšené pocity. Prostě nedokážu být tak nadšená...moc se těším, ale zároveň myslím na to zlato v postýlce, že bych se mu už tolik nevěnovala, jak by to zvládl, co kdyby se mu to nelíbilo a já mu tím ublížila. Vím naprosto jistě, že v porodnici a nejen tam, ale pak i nějaký čas doma budu prožívat to samé...a že máš radši holčičku, kterou už tak dlouho znáš? Vždyť ano, já se musela svým způsobem učit milovat i svého prvního syna, čím je starší, tím ho miluju víc a víc. Ale ono to se to všechno časem srovná, snaž se nad tím vůbec nepřemýšlet, jen funguj jak máš. Musíš se postarat o miminko, tak se starej...a časem zjistíš, že máš v srdci obě své děti na stejné úrovni!