Porod-mýma očima

Ahojky, tak Vám posílám svůj zážitek z porodu, je to asi trochu delší článek, ale nepodařilo se mi vybrat ty nejpodstatnější okamžiky, všechno bylo podstatné. Aspoň pro mě.
Předehra začala v pondělí 6. 3. kdy jsem šla do porodnice na poslední kontrolu. Tam mě jen utvrdili, že se pořád nic nechystá, ať se teda připravuju na pátek na vyvolání. Tak jsem si řekla, že je vše ok, že je zatím čas. Ještě jsem si dělala srandu, že se malé nechce ven, že chce zůstat v domečku. Ještě jsme s mamkou zašly nakoupit, s přítelem měli pohodové odpoledne, večer jsem se mrkla na House a šli jsme spát.
Asi ve dvě ráno 7. 3. 08 mě probudili zvláštní takové svíravé křeče, ale protože přece říkali, že v pátek, tak jsem si řekla, že mě jen bolí břicho, prostě křeče jako zaražené větry, tak jsem to neřešila. Neřešila jsem ani, že to bolí přesně po sedmi minutách. Ve čtyři vstával přítel do práce, tak viděl, že nejsem ve své kůži a říkal, že je to určitě už ONO. Já jsem ho přesvědčila, že pohoda, ať jde pracovat, že kdyby něco dám vědět a slíbila jsem mu, že nejpozději v pět budím mamku a jedem, když to nepřejde. Jenže jsem pak šla na záchod a měla jsem pekelný průjem, tak jsem si řekla, že je to tím a šla si lehnout. V sedm jsem teda s ukrutnýma ( teda v té chvíli jsem si myslela, že jsou to ukrutné) bolestma mamku probudila. Jen se na mě podívala bylo jí vše jasné. Ještě jsem si pobrala poslední věci ( samozřejmě jsem si zapomněla kartáček na zuby) a jeli jsme směr zlínská porodnice.
Přijeli jsme do porodnice, kde mě okamžitě přijali a už to šlo, převléct, sundat šperky a už jsem byla na porodním pokoji a samozřejmě na monitoru. Všechno to vypisování a vyplňování papírů, do toho sílily kontrakce, už po třech minutách. Přeměřili mi pánev a začali se tvářit všelijak. Jsem na hranici průchodnosti, no prostě jsem celá nějaká moc úzká. Pak mě čekal klistýr, ten jsem čekala, že je víc nepříjemný, ale celkem se to dalo, akorát jsem musela chodit, abych se vyprázdnila, to bylo nepříjemné. A sprcha. Teprve tehdy jsem si vzpomněla na miláčka, že pořád neví, co se mnou je. Tak mu mamka volala, že jsem v porodnici a vyřídila mu, že prosím, ať je v práci a přijde pak, že o to nejlepší nepřijde, protože to vypadalo na dost dlouho. Asi v deset už mě všechno bolelo, vyčerpaná už jsem byla pořádně, záda bolela tak, že jsem myslela, že už to nevydržím, tak mi je natírali bylinnýma mastma. Bolesti se stupňovaly a já jsem se otvírala. Ve dvanáct jsem byla otevřená asi na sedm cm a pořád mi neodtekla plodová voda. Tak mi ji paní doktorka musela píchnout. V jednu jsem začali už zkoušet porodní polohu v kleku, malá už strašně tlačila, myslela jsem, že vyleze ven, že si ze všech těch dírek dole udělá jednu a půjde. Samozřejmě jsem ještě nesměla tlačit, ještě jsem nebyla dost otevřená. Tak mi píchli nějakou kapačku na to otevírání.
O půl druhé už jsem byla otevřená sice dost, ale ta moje úzká pánev nedovolovala malé jít ven, tak se různě natáčela a kroutila. Tohle už píšu více méně z matných vzpomínek a vyprávění.
Malé začaly slábnout ozvy, tak rychle přivezli ultrazvuk a přivedli samotného pana primáře a bylo rozhodnuto pro císařský řez. Klešťový porod by nemusel dopadnout vůbec dobře ani pro jednu z nás, a jsem za rozhodnutí řezat skutečně vděčná. Nebyl moc čas mluvit, jednalo se opravdu rychle, jen jsem chtěla, ať přítel o mě ví, ofačovat nohy, napíchnout žílu, všeobecně vysvětlit co a jak a odvést na sál. To už bylo něco po druhé odpolední, už jsem nemyslela vůbec na nic, jen ať už je malá venku. Byla jsem už úplně na dně, bolesti naprosto strašné, celá jsem se klepala. Pak už jen vím jak mě odvezli na sál, tam mi vysvětlili jak s narkózou a už mě jen uspali.
Přítel dorazil do porodnice 14:35 a malá se narodila přesně 14:45 hod, tak byl samozřejmě první, kdo ji dostal do náruče. Já si jen vzpomínám, jak ji ke mně přiložili, já jí dala pusu na tvářičku a zase jsem odpadla do spánku.
Možná jsem to popsala moc dlouze, ale mě to dlouhé připadalo. Taky nechci od porodu nikoho odrazovat a ani nikomu nahánět strach, protože když už jsem to zvládla já, tak se to dá přežít. A nevím, jak bych to zvládala nebýt mamky, která to celé prošla se mnou dvou úžasných porodních asistentek a samozřejmě doktorů.
Teď už je tu Kristýnka s námi a já jsem za to ráda. Stálo to i za tu námahu...