Nevím si rady se čtyřletým synem

Měli jsme to stejné asi před půl rokem. Také období 4 let. Když jsem četla Váš příspěvek, jako bych to psala já skoro :). Neuvěřitelné. Asi ty děti zkouší, co vydržíme. U nás se to naštěsí uklidnilo a teď je syn jako vyměněný. Do školky chodíme s klidem, spát chodíme s klidem, když něco chce a začne zkoušet, stačí, abych se podívala...a má jasno, že neuspěje. Ale než to přešlo, byla jsem upřímně a definitivně zralá na psychiatra. Dennodenní hádky, pláč, děs. Každý večer jsem usínala s pocitem, že jsem jako matka fatálně selhala. Nevím, prešlo to jako mávnutím proutku. Tak,. jak to přišlo, tak to odešlo. Já už opět funguji jako dobrá máma, smějeme se, máme se rádi (což jsme měli samozřejmě i předtím,ale v tom, co předváděl jsme si to nějak zapomínali říkat), fungujeme naprosto v pohodě. Nevím, čím to bylo a nevím, co na to poradit. Asi vydržet v rámci možností normální a neshazovat vinu na sebe. Ony to ty děti asi prostě tak nějak mají. 

mám pětiletého kluka a tříletou dcerku a to chování, co popisuješ, mi není neznámé :) Částečně to je určitě dobou, ve které žijeme, jak se na nás, nebo spíš na ty děti, odevšud valí, co všechno by měly mít, vidí to u jiných dětí ve školce, vidí to v reklamách, které cpou do dětských televizních programů, vidí to v tom, jak žijeme my dospělí. Dřív určitě nebylo tolik lákadel, ale dřív se taky s dětmi nikdo tolik "neprděl". Když my byli děti, naši řekli "ne" a bylo vyřešeno. My našim dětem pořád dokola všechno vysvětlujeme. Mně přijde, že to vysvětlování vede k neustálým diskuzím, já dám argument, dítě dá argument a nikdy se nikam nedohrabem. Občas, když se mi podaří říct jasné a jednoznačné ne aniž bych k tomu připojila pět důvodů, proč ne, má to u dětí daleko větší úspěch než to vysvětlování.

Ve spoustě životních "položek" se mi osvědčilo přesunout aktivitu na dítě v tom smyslu, aby mělo nějakou možnost rozhodnout se samo za sebe, abych všechno nedělala za něj a abych ho neúkolovala v době, kdy je zaměstnáno jinou činností. Hádky při oblékání jsme párkrát úspěšně zažehnali tím, že jsem kalhoty místo na nohy nasadila dcerce na hlavu, místo vřískání, že jí něco nejde, se okamžitě začala smát a dělat blbiny s dalšími svršky. Fajn je, když si může sama vybrat, v kterém triku půjde. K jídlu je dobré, když je čas, zapojit je do vaření nebo aspoň do rozhodování, co se bude vařit, na co mají zrovna dneska chuť. Když jdeme ven a je na to zrovna čas a prostor, tak je nechám vybrat, kam se půjde. Když už není zbytí a bereme je s sebou na nákup, předem si jasně dohodneme, jestli se jim něco koupí a pokud ano, co to bude. Někdy jim dovolím koupit si lízátko, obvykle ale dostanou možnost realizovat se při výběru jogurtu na zítřejší snídani nebo pečiva k dnešní svačině.

A úplně ze všeho nejdůležitější je důslednost. Dohodli jsme se, že si koupí rohlík, tak si koupí rohlík a že chce ještě lízátko, čokoládu a jahodovýho jupíka na pití, mě v tu chvíli nezajímá. To, že se dneska kvůli prkotině vydrží vztekat hodinu, je přesně o tom, že se léty naučil, že když vydrží vřískat dostatečně dlouho, maminka povolí. Musíš ho teď naučit, že ať vříská jak chce dlouho, maminka nepovolí. Bohužel jak jsi jednou maminka, nikdo ti neodpáře, že to nastavení hranic co si mohou a nemohou dovolit, budou děti zkoušet právě na tobě. Mám to tak taky. K učitelce ve školce, k tatínkovi ani k prarodičům si tolik nedovolí, jejich pravidla respektují mnohem spolehlivěji než ta moje. U nás kolikrát i pomůže, když se na mě vzteká, zeptat se, jestli se takhle vzteká i na paní učitelku ve školce. Pokaždé řekne, že ne, já mu na to řeknu, že když to ve školce nedělá, ať mi to nezavádí doma, nebo mu řeknu, ať to místo na mě zkusí na učitelku, ve vteřině je klid. S dcerkou je to trochu složitější, ale časem na ní taky vyzraju, snad :)

Spousta dětí to tak má. Bohužel žijeme ve velmi konzumním světě a děti to vidí ze všech stran. Když se v reklamě pořád dětem něco prezentuje (rozbijeme talíř a koupíme nový) .. Ani se dětem nedivím.. vím, že ve čtyřech je docela brzo, ale nějak bych ho začala učit hodnotu peněz.. Jinak bych to vydržela a nic mu nekupovala :( 

normální,ne?Já mám šestileťáka a je to to samé... krom kupování věcí-u nás to teda nejsou hračky,ale jídlo,jakmile někam jedeme,už se ptá,co koupíme dobrýho :) ale chyba je ve mě,já ho to naučila-u vás to s těmi věcmi bude podobné :) prostě určete pravidla,kdy si půjde něco vybrat-svátek,narozeniny,prohlídka u doktorky,prohlídka u zubařky apod. a pak to opravdu vydržet.Nejlépe nechodit do žádných hračkářství a podobných obchodů,ať ho to neláká.Pokuď potřebujete něco koupit mimo-pastelky,knížku,modelínu,tak vysvětlit,že to prostě potřebuje a tak se to musí koupit :) jinak mi to přijde standart vzhledem k věku :)

Tak tohle mě hrozně uklidnilo, protože se u nás děje úplně totéž... a to zhoršení pozorujeme teda hlavně od září a spojujem to se školkou, protože tam jsou nové děti, už patří mezi starší a spusta věcí ho tam teď nebaví. Někteří kamarádi mu odešli, tak bojkotuje i školku...jakmile přijde domů někdo z rodiny, začíná to dotazem CO PRO MĚ MÁŠ? Nemám pocit, že bychom syna rozmazlovali, že bychom na něj byli zlí nebo netrpěliví, takže jsme se obrnili a holt držíme nervy na uzdě s myšlenkou na to, že to je zase jenom nějaká jeho fáze, která přejde...každopádně žádný dárky, od nikoho z rodiny, teď holt přitvrdíme :-(