Neshody ve výchově

Ahoj maminky budoucí i přítomné a také tatínci budete-li to číst ...
Vím,že na světě jsou větší problémy a neštěstí ve srovnání s tím, co teď trápí mě, ale potřebuju se vypsat a třeba si přečíst pár řádek od někoho kdo zažívá to samé.
Manžel je skvělý chlap, známe se dlouho, rodinu miluje a stará se, ale neshodneme se na výchově a od narození prvního syna to způsobuje hádky. Podotýkám,že jinak se dohodneme na všem v klidu a nikdy jsme nic neřešili,až s příchodem dětí - máme dvouletého a měsíčního syna.
Stručně napsáno - já mám tendenci stanovit pravidla alespoň pro základní věci (oblékání,večerní rituály atd),jinak nechávám dětem volnost a dohodneme se téměř na všem - v rámci možností s dítětem v období vzdoru:-)
Jsem ale jediný člověk co občas zakazuje, plácne přes zadek když je třeba. Tatínek povoluje, až když už mu rupnou nervy tak plácne nebo zvýší hlas. Takže když je doma táta,já jsem jako vzduch, syn si se mnou nechce ani hrát.
To je asi normální,nevadí mi to, protože když jsme doma sami, na tátu rychle zapomene.
Mně vadí,že si se synem ráno vždy vlezou k PC a nechá ho dívat na pohádky i přes hodinu místo toho aby si hráli.
Večer běhám kolem domácnosti,večeře,mimi a tak má manžel na starosti starší dítě - já bych chtěla dodržet aspoň přibližně stejný čas odchodu do vany a postele ale on nechá dítě dělat si co chce, respektive co nechce, teď má období prostě že nechce do vany, nechce spinkat atd. Takže od mého návratu z porodnice usíná místo dřívější 21h až kolem 22.30h. Ráno spí déle takže se nám hůř koordinují dopolední aktivity. Moje připomínky k tomu co se mi nelíbí už vyvolávají u manžela hněv, nelíbí se mu že mu pořád "nakazuju", ale já bych se chtěla jen domluvit v klidu na přístupu se kterým oba souhlasíme. Nerada řeším něco před dětmi. Jenže on se mnou souhlasí když se o tom bavíme a druhý den dělá to samé, takže já zase "remcám" a on se zase naštve a tak pořád dokola. Nemusím říkat že to ovlivňuje i náš osobní život, večer manžel většinou usíná u syna v ložnici,je utahaný z práce. Já spím s mimčem v obýváku a ráda bych si někdy udělala hezký večer ale nemám s kým.
Doufám že je to jen dočasný stav a náš vztah se zlepší ale teď už nevím jak mu vysvětlit jak moc mě to trápí. On vidí mě jako důvod hádek, kdybych ho nechala být tak se chová ke mně lépe. Jenže mně jeho způsob výchovy vadí - mám se na to vykašlat a nechat ho "rozmazlovat" ? Já ale asi nedokážu mlčet,je to pro mě zásadní věc a manžel mě tím tak štve,že už ztrácím chuť s ním být. Nemá bohužel pochopení ani pro moje občasné stavy kdy jsem hodně unavená po špatné noci, podrážděná, nedokáže mi pomoct a uklidnit - jen mi vyčítá že mám jít spát když mimi spí (když je starší u babičky)...jen nevím kdo nám bude vařit a uklízet..
Vím že takovéhle situace jsou normální ve všech rodinách s malými dětmi, nečekám moc souhlasné reakce, vím že jsem moc citlivá a ovlivněná hormony asi, moc řeším ALE trápí mě to a nedokážu se chovat k manželovi normálně a být veselá. Tak nevím jak z toho začarovaného kruhu ven ...Děkuju všem co dočetli až sem, omlouvám se za román!