Naše Natalinka

ahoj všechny vás moc zdravíme. Jsme tu nové a rádi bychom občas taky na vás jukli a podělili se o novivky.
Tak něco o nás. Porod už máme za sebou a mojí maličké už budou čtyři měsíce. Ráda vám taky napíšu jak probíhal můj porod a vůbec jak to bylo všechno od začátku.
Tak začalo to už v roce 2004 kdy jsme se (ještě tenkrát) s přítelem domluvili, že si pořídíme miminko. Bohužel jsme měli velké problémy - nejdříve jsem nemohla přijít do jiného stavu a když už konečně se to povedlo tak miminko přestalo růst a skončila jsem v nemocnici kde my ho museli vzít. Tak za ty čtyři roky kdy jsme zkoušeli a netrpělivě čekali jsem byla těhotná třikrát ale vždy bez výsledku. Za tu dobu jsme se s přítelem vzali a začali jsme i přemýšlet o adopci. Začala jsem i jezdit k léčitelce která my dala spoustu čajů, bylinek a všeho možnýho a hlavně mě podpořila psychicky a já věřila, že se miminka jednou dočkám.
A teď už konečně k tomu důležitému. Už jsem ani na to moc nemyslela abych se zbytečně nestresovala další menstruací, když jsem se začala cítit nějak jinak, strašně mě bušilo srdce, chvílemi my bylo na zvracení a točila se my hlava. V práci jsem měla zrovna noční tak jsem si myslela, že jsem nevyspalá. Přišel pátek a já si šla koupit těhotenský test - co kdyby náhodou. Hned jsem si ho udělala a vyšel my pozitivní, byli jsme šťastný ale i jsme měli strach aby to nedopadlo jako vždy.
Hned jsem si zajela k doktorce aby my to potvrdila a hned my vypsala marodní lístek abych byla v klidu. Těhotenství bylo ze začátku hodně těžké protože jsem přes dva měsíce zvracela od rána do večera a už jsem myslela, že to ani nezvládnu, z toho jsem tři týdny byla v nemocnici na kapačkách. Za tu dobu jsem se spadla o 8 kilo. Byla jsem hrozně zesláblá ale když tto nejhorší přešlo tak už to bylo úžasný. Rostoucí bříško, pohyby, no vždyť to znáte. Všichni my řikali jak my bude velký břicho vadit ale vůbec my nevadilo.
Celý těhotenství jsem odpočívala když jsme jeli na různá vyšetření vždycky jsem jela s manželem autem, nechtěla jsem ani jezdit vlakem nebo busem protože jsem se bála aby se něco nestalo.
A teď už k porodu - termín jsem měla 18.listopadu 2008.
23.října jsem poprvé jela na ozvičky, strašně jsem se těšila - mimochodem jsem se těšila i na mateřskou a v té době jsem byla 2 týdny na mateřské dovolené.
Den před tím 22.října jsem se domluvila se sestou, že vyrazíme ještě něco nakoupit pro mimčo. Tak jsem jela vlakem, proběhli jsme si pár krámků, nakoupili, potom jsme si šli sednout do mekáče a moje malá neteřinka si hrála v dětském koutku. Přijel pro nás můj můž a hned jsme holky odvezli domů a spojili to ještě s návštěvou.
Druhý den jsem jela na ty ozvičky a zase vlakem, přišla jsem k sestřičce ta mě napojila, potom přišla doktorka koukala na to a řekla, že vidí kontrakce jestli něco cítím. Já necítila vůbec nic ale ona my řekla, že to jsou jenom poslíčci tak jsem na to moc nemyslela. Potom jsem si zašla do dětskýho, koupila jsem nějaké oblečení na miminko a potom jsem jela domů s tatím, naštěstí byl zrovna Plzni tak mě odvezl. Když jsem přijela domů, šla jsem ještě si něco nakoupit a hurá domů. Koupila jsem si samý dobrůtky, že si udělám hezký večer a půjdu brzy spát.
Asi tak v 14.30 jsem pojídala, koukala přitom na net a najednou jsem se připočůrala. Šla jsem si vzít vložku, vyšla jsem ze záchodu a znova to se my stalo asi čtyřikrát a potom jsem našla na papíru při utírání hlen. Tak jsem najela na internetu 'kdy do porodnice¨' a našla jsem tam hlenou zátku alel psali tam, že může odejít i měsíc před porodem tak jsem ještě chvíli čekala ale pořád jsem učůrávala, vůbec my nenapadlo, že by to mohla být plodovka. Manžel byl zrovna v práci tak jsem mu zavolala, potom jsem zavolala doktorce která mě hned poslala do porodnice ať se radši kouknou. Manžel si sehnal za sebe do práce výměnu a přišel domů, já mezitím vypsala papíry do porodnice a začali jsme balit.
Po půl čtvrtý jsme vyjeli z domova a hned za první vesnicí jsem začala cítit bolesti, tak jsme s manželem začali počítat a byly hned po čtyřech minutách. Do porodnice jsme přijeli před pátou a v půl šestý si mě konečně pozval doktor který my řekl, že už to bude. Strašně jsem se bála aby bylo miminko v pořádku protože to bylo o měsíc dřív.
V šest jsem přišla na porodní sál a do sedmi se mnou sestřičky vypisovali papíry. Manželovi dali oblečení aby se převlíkl a odešli. Začali jsem mít kontrakce větší a častějš ale sestřičky řikali, že to musím vydržet ať jdu do sprchy nebo na míč nebo ať chodím aby hlavička sešla dolů, že po třech hodinách chodí doktor a že se podívá jestli to bude dnes nebo zítra. Uplně jsem se zděsila při představě, že by to bylo až druhý den. Doktor měl příjít ve 20.30. Já mezitím byla ve sprše kde jsem musela sedět protože jsem se neudržela na nohou a potom jsem byla na míči. Byla jsem sesláblá, hladová a ospalá. Ve sprše už jsem začala mít kontrakce po minutě a když už na míči jsem cítila, že my to tlačí na konečník, zavolali jsme sestřičku a ta hned běžela pro doktora - bylo zrovna 20.30. Doktor přišel ať si vylezu na postel, přohlídl mě a řekl, že už to bude. Tlačit jsem začala ve 20.35 a ve 20.46 byla Natalinka na světě. Vážila 2,53 a měřila 43cm. Byla tak maličká a nádherná, byla jsem strašně šťastná. Manžel nám hned udělal první fotečky naší princezničky a protože byla maličká tak jí odnesli aby neprochladla. Šití bylo strašný a že vyšla placenta to jsem ani nepostřehla. Při šití my ještě doktor řikal abych si vzala mobila a napsala tu novinku rodině, tak jsem si to připravili a když odešel doktor i sestřičky všem jsme to odeslali. Bylo zrovna 21.31 a já řikala, že zrovna končí Ordinace v růžové zahradě. Bylo to velký překvapení hlavně když to bylo o měsíc dřív. Manžel ještě šel za malou protože sestřička řikala, že nějak špatně dýchá tak radši a hned ho i Natalinka chytila za prst. Já jsem si musela počkat. Ve tři hodiny ráno my jí přinesli k prsu a druhý den jsem za ní chodila, na pokoj my jí dali až v sobotu a v pondělí my jí zase odnesli kvůli žloutence. Nemohla jsem se jí dočkat. Pořád spinkala a v porodnici jsem jí slyšela plakat snad jenom jednou a to jí zrovna sestřička něco dělala a řikala jí 'ty taky umíš plakat¨? A je to zlatíčko do dnes, strašně moc hodná a krásná holčička ale to je pro každou mámu její díťátko.
Teď jí budou čtyři měsíce a je úžasný když se vyspinká, já tam přijdu a ona se na mě začne smát, strašně moc si to užíváme a i trošku rozmazlujeme ale čtyři roky udělali zřejmě svý. Za to dobu co se nám všechno stalo si ale řikám, že všechno zlý je pro něco dobrý. Takže všem který mají problémy příjít do jiného stavu tak vzkazuji - hlavně vydržte a udělejte pro to uplně všechno, protože mít doma takový nádherný miminko je to nejkrásnější na světě